Věčný příběh korupce

Rozsáhlé korupční kauzy zaměstnávají naše soudy již po celou řadu let, leč soustavně slibované a veřejností netrpělivě očekávané úspěchy žalujícího státního zastupitelství jsou prozatím nevalné. Vzhledem k opakovaným špatným zkušenostem s úrovní dokazování v přípravném řízení trestním se totiž až příliš často stává, že některé „nafouknuté“ kauzy vyzní do ztracena a zcela nevinní „korupčníci“, kteří se stali obětí bujné představivosti policistů a státních zástupců, nebo „korupčníci“ neusvědčení, kteří neuznali za vhodné se kajícně přiznat a „nasypat si popel na hlavu“, se pak na státu domáhají náhrady škody a zadostučinění. Za poslední léta však nebyl zaznamenán ani jediný případ objektivně pravdivé a poctivé analýzy příčin korupce, která je nepochybně velice škodlivým společenským jevem. Ideoví původci obludně rozbujelé korupce a dokonce i její přímí účastníci totiž stále zastávají významné politické anebo společenské funkce a není síly ani vůle, která by je pohnala k odpovědnosti.

Zištnost, chamtivost, hrabivost, lakota, prospěchářství a z nich plynoucí korupce nejsou nic nového pod sluncem (nihil novi sub sole), protože pud shromažďovací a pud po uznání a uplatnění (též po rozvoji v životě) patří mezi deset základních lidských pudů. Proto až doposud nebylo jediné období v dějinách lidstva, kdy by korupce nenabyla obludných a společensky rozvratných rozměrů. Tento archaický společenský jev provází lidstvo již od dob, kdy se primitivní lidská společenství začala organizovat v polostátní a později i státní útvary, které bylo nutno nějakým způsobem řídit. Jakmile totiž náčelník raně starověké vesnice ustanovil některého člena společenství funkcí organizátora prací anebo dohližitele (funkci „soudce“ si zpravidla ponechával sám, pokud tuto funkci nevykonávala rada starších), okamžitě se zrodily touha po nějaké výhodě anebo zisku, i nabídka anebo požadavek úplatku za získání určitého upřednostnění oproti ostatním členům společenství (např. úleva z práce, přednostní podíl na úlovku, sklizni nebo kořisti apod.). S rozvojem organizovaných lidských společností do podoby prvních městských států (Mezopotámie) anebo mocných státních útvarů (Egypt) pak vznikla potřeba soudců, strážců, dozorců, úředníků, správců a výběrčích daní, což vytvořilo další prostor zištnost, chamtivost, lakotu a korupci.

„Střez se touhy po zisku.

Je to těžká a nevyléčitelná nemoc,

která znemožňuje jakoukoliv důvěru,

odcizuje otce, matky i bratry

a odděluje ženu od manžela.

Je to snůška všeho zla,

nádoba vší odpornosti.“

(Ptahhotep, 1.ministr faraona Džedkaréa Isesiho, asi 25.-24.stol.př.n.l.)

(Břetislav Vachala – Zajímavosti ze Starého Egypta;

Nakladatelství Albatros 1989, str.188)

Rozmach úplatkářství vedl vždycky k neklidu a společenskému rozvratu, protože byl porušovány principy rovnosti a spravedlnosti, které jsou pilířem jakékoliv civilizované lidské společnosti (v některých společenstvích to stále ještě nepochopili a úporně trvají na své nemravné morálce, jejímž základem je nerovnost pohlaví, ras, náboženství apod.). Lidé se proto bouřili a patrně nezřídka i některého úplatného soudce, strážce, dozorce, úředníka, správce anebo výběrčího daní vyhnali, zbili anebo i zabili. Je politováníhodné, že ještě ve 21.století je nutno tyto zásady připomínat, protože na všech úrovních řízení společnosti je příliš mnoho lidí, kteří je nikdy nečetli a ani o nich neslyšeli.

„Smysl pro rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“

(Římský státník a právník Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

(O povinnostech, kniha I/19; Nakladatelství Svoboda 1970, str.50)

„Lidé si vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech, kniha II/12)

(Nakladatelství Svoboda 1970, str.104)

Tento společenský neklid přiměl již některé starověké vládce k tomu, aby se korupcí vážně zabývali a zkorumpované soudce, strážce, dozorce, úředníky, správce anebo výběrčí daní odvolávali z jejich funkcí anebo je i přísně trestali. Touto reformátorskou činností proslul zejména sumerský vládce v Lagaši Urukagina (asi 2351-2342 př.n.l.), který se sice snažil obnovit společenský soulad, ale odstranit kořeny korupce se mu nepodařilo a dosud se to nepodařilo nikomu.

„Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz, kterýchž někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry, a sami se naplnili bolestmi mnohými.“

(1.epištola sv.Pavla k Timoteovi, kap.VI/10)

„Koho by rozum zaslepený přílišnou lakotností nepřivedl do neštěstí?“

(Hinduistický bráhman Sómadéva – 11.stol.n.l.)

(Oceán příběhů; Nakladatelství Odeon 1981, str.226/I)

O tom, jak se ve starověku korupce rozmohla a jaký působila společenský rozvrat, svědčí odstrašující příklad římského propraetora na Sicilii Gaia Verra, který nejenže kradl cizí majetek a nechával popravovat své odpůrce, ale nestoudně požadoval i rozličné úplatky a otevřeně prohlašoval, že první rok svého působení vydělával pro sebe, druhý rok pro své obhájce a třetí rok pro své budoucí soudce (Jaromír Kincl – Deset slavných procesů Marka Tullia; Nakladatelství C.H.Beck 1997, str.93). Ani následující staletí nebyla o mnoho lepší a tento neutěšený stav přetrval ve větší či menší míře všech zemích světa až do dnešní doby.

Současná skutková podstata korupce spočívá v tom, že buď je něco žádáno, nabídnuto anebo slíbeno, aby „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ anebo „v souvislosti s podnikáním svým nebo cizím (tj. podnikáním jiného)“ (§ 331 a 332 trestního zákona) bylo dosaženo nerovné, nezasloužené a nespravedlivé výhody v porovnání s ostatními spoluobčany. Jako nepřímé úplatkářství (§ 333 trestního zákona) je pak posuzováno takové jednání, kdy někdo požaduje nebo přijme úplatek pod příslibem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby anebo za to, že již takový výkon pravomoci ovlivnil.

Přímé korupční jednání (přímé úplatkářství) tedy vzniká pouze tehdy, pokud korupční požadavek, slib anebo nabídka byly učiněny před výkonem konkrétní činnosti a se záměrem tuto činnost ovlivnit. Nejedná se tedy o korupci, pokud po řádném a profesionálním výkonu této činnosti dojde k její následné „odměně“ ze strany osoby, která tak učinit nemusela a nebyla o to ani žádána – prostě pouze považovala tuto dodatečnou odměnu za projev slušnosti a vděčnosti (např. vejce, tlačenka, víno apod.). Taková „odměna“ se velice těžko odmítá, zvláště pokud dotyčná osoba pouze zaklepe na dveře, s velikými díky položí tašku na stůl a „zmizí“ (honit ji po schodech anebo po ulici s platem vajec anebo láhví vína je nemožné). Nepřímé korupční jednání (nepřímé úplatkářství) pak vzniká tehdy, kdy někdo sice sám konkrétní požadovanou činnost nevykonává, ale chce úplatek za to, že ji výhodně zajistí anebo již zajistil (formálně právně však „úplatek“ za již provedenou činnost není úplatek, ale odměna).

Podstata úplatku není přesně vymezena – je to vše, čím lze výkon pravomoci úřední osoby, podnikatele anebo kohokoliv jiného nadaného rozhodovací mocí nepoctivě ovlivnit v něčí prospěch. Klasickým úplatkem jsou peníze, ale může to být i plnění věcné anebo osobní. Věcným plněním může být např. láhev koňaku, domácí zvířectvo, zvěřina, auto, byt, hračky pro děti, bezplatné jízdy na pouťových atrakcích, zahraniční zájezd apod. Pokud tedy např. prokurátor stíhal nějaké „světské“ pro rvačku znepřátelených „klanů“, nemohl jít s dětmi ani na pouť, protože si jej okamžitě všimly obě strany konfliktu a nabízely dětem bezplatné svezení apod. Osobním plněním může být i výkon stavebních prací, bezplatný servis motorových vozidel a dokonce i pohlavní styk. Je až neuvěřitelné, kolik důležitých rozhodnutí až na nejvyšší státní úrovni bylo již od starověku ovlivněno právě posledně jmenovaným osobním plněním a kolik nemravných osob ve vedoucím anebo nadřazeném společenském postavení tento druh úplatku vymáhá. Prozatím se však ani jediný případ tohoto druhu neocitl před soudem.

Klasickým úplatkářstvím však není úplatkářství do budoucna (pro futuro), které je zvláště rafinovanou a dosud beztrestnou nemravností. Spočívá v poskytování různých výhod (preferencí), pozorností či darů významným osobnostem (zejména politikům) nebo jejich rodinným příslušníkům bez konkrétního požadování přiměřené (adekvátní) protislužby, avšak se skrytým zištným předpokladem přiměřené protislužby budoucí. Tímto způsobem se může postupně vytvořit i poměrně velmi široký okruh zavázaných osob (tzv. „svaz přátel“ anebo “svaz známých“), které v případě náhlé potřeby raději poskytnou žádanou pomoc, než aby jejich zapojení do takového „svazu“ vyšlo najevo. Evidentním úplatkářstvím do budoucna je např. prodej luxusních bytů, domů nebo jiných nemovitostí pod cenou anebo pronajímání výhodného bydlení pro soudce a státní zástupce (oblíbená praxe sicilské mafie, která je porůznu napodobována i v ostatních zemích Evropy), a lze jím také zmanipulovat volby do místních zastupitelstev, poslanecké sněmovny, do senátu anebo i volby prezidentské, protože opatřením potřebného počtu rozhodujících hlasů se ve volbách nepoctivě zvýhodněná osoba skrytě zavazuje k nějaké příští protislužbě. Ve „svazu známých“ je totiž každý jeho účastník perspektivně použitelný a na štědré přispívatele anebo dárce se nezapomíná.

Úplatkářství do budoucna je velmi rozšířené v jakémkoliv společenském zřízení. V minulém režimu například každý vedoucí pracovník (nomenklaturní kádr), dosazený na své místo z vůle vládnoucí strany, velmi dobře věděl, co se od něho za tuto výhodu očekává. Proto si různými pozornostmi a úsluhami zavazoval vedoucího tajemníka OV KSČ (tzv. okresního „kmotra“) i stranické funkcionáře na nejrůznějších úrovních, aby jej v případě nějakého maléru (např. „manka“) bránili před vyšetřovateli SNB, kterým i tehdy záleželo na spravedlivém potrestání všech zlodějů a zpronevěřitelů svěřeného majetku (defraudantů).

Snad každý okresní prokurátor v minulém režimu zaslechl na OV KSČ obdobný výrok: „Na Pepíka (Lojzu, Frantu) nám nesahejte, ten je náš!“ V zájmu sebezáchovy proto byli tito „mocní“ obdarováváni dárkovými balíčky, nezřídka pocházejícími z krácení tržeb anebo z šizení zákazníků (např. z úspory uherského salámu na chlebíčcích), podle stupně jejich „významnosti“ jim bylo přednostně prodáváno nedostatkové zboží anebo určité zboží pod cenou (např. kvalitní zboží pocházející z obchodního domu zasaženého požárem jako zboží poškozené, stodvacetikilogramová prasata jako prasata padesátikilogramová apod.), byli zváni na hostiny, plesy apod. Za pozornost stojí, že tito poskytovatelé úplatků pro futuro je nikdy neposkytovali ze svého, ale ze státního, takže v případě provalení takové kauzy byli obvykle trestně stíháni pro rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Pokud se pak dozorovému prokurátorovi v důsledku něčí neopatrnosti dostal do rukou seznam takových zájmových osob (který někdy zahrnoval i některého ministra, tajemníky KV KSČ, OV KSČ, předsedy JZD, ředitele významných institucí apod.), pak si doslova „hrál s bombou“, protože žalobou na nějakého ředitele podniku popudil celý jeho „svaz známých“. Komunistický „svaz známých“ si totiž mohl vynutit přeložení anebo i profesní likvidaci nepohodlných osob, zejména policistů anebo prokurátorů, kteří opovážlivě strkali nos do věcí, do kterým jim podle mínění tehdejších mocných nic nebylo. Soudců už se tak dalece nelibost soudruhů netýkala, protože pokud přes okresního prokurátora nějaká kontraverzní věc přece jen doputovala k soudu, byl k tomu již předem dán souhlas stranických orgánů. Čas od času totiž bylo nutno nějakého „profláknutého“ soudruha obětovat, aby se zjitřené veřejné mínění uklidnilo.

Tyto osvědčené totalitní praktiky byly nejen převzaty, ale ještě více zdokonaleny ve všech posttotalitních demokraciích. Počet „svazů známých“ se totiž podstatně rozšířil, neboť na rozdíl od předcházejících totalitních režimů začaly být moc a politický i ekonomický vliv dělitelné. Politickými stranami anebo určitými zájmovými skupinami jsou proto do politiky anebo na nejrůznější významná místa ve státním aparátu cíleně „protlačováni“ jejich přívrženci, kteří pak v případě úspěchu ve volbách pokorně plní svěřené úkoly a dokonce podepisují sliby loajality (loyality). Významným politikům pak jsou opět poskytovány nejrůznější výhody, pozornosti a dary, kterými sice konkrétně není nic ovlivňováno a tudíž je nelze právně kvalifikovat jako úplatky, ale které lze přesto s odstupem času výhodně zúročit (zejména po vítězných volbách) – např. automobily na zkoušku, nákladné cesty do zahraničí, účast na automobilových závodech na náklady pořadatelů, výhodné zaměstnání jejich rodinných příslušníků apod. Budoucí ekonomický a politický vliv si lze také „zakoupit“ štědrými příspěvky na volební kampaň anebo na nejrůznější nadace, které jsou nezřídka zneužívány pro osobní potřebu politiků. Počátkem devadesátých let byli dokonce významní klienti jedné nejmenované banky nuceni převádět milionové částky z poskytnutých úvěrů na nadaci „Srdce pomáhá“, jejíž zřizovatel však ohledně svého stěžejního podílu na zločinné privatizaci národního majetku trpěl až do své smrti „ztrátou paměti“.

Existuje bezpočet způsobů, jak se vetřít do přízně politiků anebo nejrůznějších vlivných osob – s odstupem času jsou pak jako protislužba poskytovány státní zakázky, zaměstnání poradce, jmenování rodinného příslušníka do nějaké důležité a hlavně výnosné funkce, přednostní umístění dítěte na nějakou prestižní školu anebo postačí tu a tam patřičná přímluva nebo uvedení k jiným významným osobnostem (tzv. klientelismus). Shodou okolností právě dnes (18.1.2019) vyšel v Lidových novinách článek s velkým titulkem „Děkanova dcera měla protekci“. Je to mnohdy nepozorovatelný, ale široce rozšířený jev. „Svazy přátel“ anebo „svazy známých“ jsou mocnými a všudypřítomnými neformálními seskupeními, ze kterých tu a tam někdo vypadne a jiný do nich přibude, a to buď za cenu nezanedbatelného finančního vkladu anebo z důvodu své významné a vlivné funkce. Všechny „svazy přátel“ se důsledně řídí podle tohoto verše českého překladu bývalé rakousko-uherské hymny: „Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří!“ Ve vzájemné spolupráci svých členů (kteří se někdy ani vzájemně osobně neznají) pak ovlivňují normotvorbu, ekonomiku, politiku i nejvyšší „patra“ justice a státního zastupitelství, určují, koho jmenovat do určité funkce a koho z ní sesadit atd.

„Svazy přátel“ anebo též „svazy známých“ připomínají svým zaměřením i metodami sicilskou mafii. Nemají však tak přísnou hierarchii ani kázeň a nepoužívají ani násilí, i když se o politický a ekonomický vliv navzájem „perou jako psi“. Jejich členové pak i uvnitř svého „svazu“ intrikují, vytvářejí znepřátelené frakce a za nejrůznější výhody dokáží přeběhnout i k jinému „svazu přátel“ anebo zradit i své nejbližší přátele. V tomto směru je politická morálka ještě nižší než morálka zločinecká.

„Měníme rok,

měníme sny,

měníme přání,

měníme požadavky na výkupné,

měníme partnerky,

měníme auta,

měníme zásobníky,

měníme dollary,

ale nikdy neměníme svoje přátele!“

(Alphonse Capone – 1899-1947; Chicago 1936)

Čestný člověk (zvláště pak čestný politik, který se ještě v politickém prostředí nestačil „ušpinit“) proto musí být neustále ve střehu, zejména před lidmi z politických a podnikatelských kruhů, kteří nikdy nic neučiní nezištně. Proto nejenže nesmí přijmout nic od osoby, kterou dobře nezná a jejíž pravé úmysly mu nejsou známé, ale ani nesmí přijmout nic, co by jej do budoucna zavazovalo k vděčnosti a nějaké protislužbě. Inteligentní, vzdělaný, důvtipný a předvídavý politik totiž musí velice dobře vědět, že nic není zadarmo a pokud projeví sebemenší žádostivost majetku, prospěchu anebo požitků, jednou za ni zaplatí sebou samým (stejně jako doktor Faust zaplatil svojí duší Mefistofelovi). Mravní (ne)kvality mnohých politiků jsou však takové, že za získání významné politické anebo ekonomické funkce (např. poslaneckého nebo ministerského křesla anebo křesla v nějaké dozorčí radě) jsou ochotni k jakékoliv protislužbě (tj. i protislužbě trestné). S jídlem ovšem roste i chuť a pokud jim někdo nabídne více, nezřídka své bývalé „dobrodince“ zradí a zběhnou k dobrodincům jiným. V tom se liší od fiktivního doktora Fausta, který už k jinému ďáblovi zběhnout nemohl.

„A přesto někteří lidé neznají míru v chtivosti peněz, poct, moci, vášní, požitků z jídla a jiných žádostí, které nikdy žádná kořist nešlechetně získaná nezmenšila, naopak spíše rozplemenila, takže se pro takové lidí zdá vhodnější trest než domluva.“ (Marcus Tullius Cicero – O nejvyšším dobru a zlu.)

(Antická próza – Dialog a satira. Nakladatelství Odeon 1977, str.199)

Klientelismus a poskytování úplatků do budoucna jsou nemravné a společnost hluboce demoralizují. Lidé si totiž postupně zvykají na to, že se známostmi mají větší naději na úspěch než se znalostmi a naproti tomu bez známostí to ani oni, ani jejich děti nikam nedotáhnou. A jelikož všichni účastníci takových „svazů známých“ jsou příliš opatrní na to, aby za poskytnuté pozornosti něco bezprostředně chtěli anebo vykonali, nikdo jim nemůže prokázat, že jednali v zištném úmyslu. Pokud totiž bylo „dobře investováno“, očekávaný výsledek se může dostavit i za několik let.

„Mít známé – to je poklad!“

(Taj-ťün Hejzlarová, Josef Hejzlar - Minimum čínského moudra.)

(Nakladatelství Olympia Praha 1996, str.77)

Klientelismus a úplatkářství do budoucna jsou problémem na celém světě – přesto však nejsou trestné, pokud není bezpečně prokázána nepochybná návaznost mezi určitou pozorností anebo výhodou a konkrétním politickým nebo ekonomickým rozhodnutím anebo objednaným (zaúkolovaným) nátlakem, vedoucím ke splnění určitého požadavku. „Přátelství“ motivované skrytým prospěchářstvím, zištností anebo strachem je totiž beztrestné a skutečná podstata jakéhokoliv „svazu přátel“ anebo „svazu známých“ se prokazuje velmi těžko. Ostatně na takovém prokázání spojitosti nemá ani nikdo zájem, protože tato sféra „přátelského“ vlivu zasahuje i policii, státní zastupitelství a soudy. Téměř všichni vrcholní představitelé Policie ČR, státního zastupitelství i soudů jsou totiž za své funkce někomu zavázáni (stanou se hájenými

„Pepíky“) a velice neradi slyší, když je jim připomenuto, jaká je jejich politická minulost, s kým se přátelili, kdo je na jejich místa protlačil, čím jsou mu zavázáni a jakými protislužbami jsou mu povinováni. Jestliže se však některý policista anebo státní zástupce odváží „plout proti proudu“ a začne stíhat některé politiky, až na ojedinělé výjimky se vesměs jedná o pokusy natolik právně nekvalifikované a důkazně slabé, že nemohou skončit jinak než trapným neúspěchem. V historii lidstva se snad ještě nestalo, aby se oba účastníci korupčního vztahu kajícně přiznali ke svému mravnímu selhání a aby poctivě prohlásili: „Ano, byli jsme chamtiví!“, anebo „Podlehli jsme pokušení!“ Slyšel už snad někdo z úst politiků anebo podnikatelů taková slova?

Pokud si ovšem položíme klasickou otázku cui prodest? (v čí prospěch?), snadno zjistíme, že pozadí těchto snah o postih některých neoblíbených politiků pro korupci je rovněž klientelistické. Oblíbeného, nemajetného (!), příkladně poctivého a dokonce úspěšného politika by se totiž žádný policista anebo státní zástupce neodvážil trestně stíhat, protože jejich fabulacím by nikdo neuvěřil.

„Je dobrá pověst jistější než peníze.“

(Římský dramatik Publilius Syrus – 1.stol.n.l.)

„Zaúkolovaní“ policisté a státní zástupci tedy v zájmu svého budoucího prospěchu anebo udržení stávající funkce stíhají výhradně příslušníky oslabené zájmové skupiny (např. i momentálně vládnoucí politické strany) a uvolňují tak cestu k moci jiné mocné zájmové skupině, přestože její představitelé dělali v minulosti totéž (ne-li ještě něco horšího) a ve svých mravních (ne)kvalitách proto nejsou o nic lepší. Oproti minulému režimu totiž mají jistotu, že i když neuspějí, někdo ze „svazu známých“ je „podrží“ a zajistí jim nějaké výhodné místo. Nesmějí se však postavit proti zájmům všech, protože pak by se ohrožené „svazy přátel“ rázem spojily a jejich profesní konec by byl neodvratný.

Přestože se tedy mnozí politici odvažují moralizovat, úporně předstírají boj proti korupci i klientelismu a rozhořčeně poukazují na aféry svých politických předchůdců i odpůrců, jejich vlastní minulost je mnohdy velice temná, téměř bez výjimky jsou sami zapojeni do nejrůznějších „svazů známých“ („svazů přátel“) a na objednávku plní zadané úkoly. Téměř nikdo z nich totiž nemá takové mravní a intelektuální kvality (zejména výjimečné znalosti filosofie, politiky, ekonomiky anebo práva), aby se pouze vzhledem ke svým schopnostem a bez cizí pomoci („protlačení“) dopracoval do významné politické funkce. Stačí si je poslechnout.

Kategoricky je nutno odmítnout „okřídlené“ tvrzení, že příčiny korupce jsou společenské. Společnost sama o sobě je totiž iluzorní pojem, protože sestává z milionů lidí, jejichž mentalita je velice tvárná a snadno ovlivnitelná osobním příkladem těch, kteří tuto společnost vedou. Kořeny korupce tedy nejsou objektivní a na člověku nezávislé, ale jsou ryze subjektivní, protože spočívají v individuální zištnosti, chamtivosti a touhy po majetku a požitcích. Dokud však bude společnost nemravnými politiky přesvědčována o tom, že mravní kvality jsou přežitkem minulosti, že „žádné špinavé peníze neexistují“, že „peníze nesmrdí“ (pecunia non olet) a znakem společenské úspěšnosti je tedy množství majetku, bez ohledu na to, kde a jakým způsobem byl získán, nikdy se korupce nezbavíme. Kdokoliv se totiž nechá zlákat do vlivného „svazu známých“, prodává svoji duši a fakticky podepisuje smlouvu s Mefistofelem.

„Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1985, str.123)

Ze všech shora uvedených důvodů byl zdánlivě „bojovný“ pokus o zřízení speciálního a zcela nezávislého protikorupčního státního zastupitelství předem odsouzen k nezdaru. Ani jeden ze „svazů známých“ totiž tento pokus nepodpořil, protože všichni už mají „plné zuby“ jednoho státního zastupitelství a další by už „nevydýchali“. Proto se od tohoto záměru záhy upustilo, přestože skrytá korupce dosáhla povážlivých rozměrů a neustále se rozlézá jako zhoubné podhoubí. Protože však není vůle k činům, není k nim ani síla.

„Co zmohou zákony, kde vládnou jenom peníze?“

(Quid faciant leges, ubi sola pecunia regnat?)

(Římský básník Petronius – 1.stol.n.l.)

(Jaromír Kincl – Dicta et regulae iuris; Karolinum Praha 1990, str.222)

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“

(Iosephus Flavius – asi 37/38-100 n.l.)

(Válka židovská II, kniha V/558-559;

Nakladatelství Svoboda 1992, str.151-152)

„Každá pevnost je dobytná; stačí, aby měla dostatečně velkou branku, aby se jí protáhl osel naložený zlatem.“

(Kartáginský vojevůdce Hannibal – 247-183 př.n.l.)

„K čemu jsou zákony bez dobrých mravů?“

(Quid leges sine moribus?)

(Jaromír Kincl – Dicta et regulae iuris; Karolinum Praha 1990, str.222)

Korupce je neslušná, nepoctivá a od samého základu nemravná, protože vede k nerovnosti a nespravedlivému společenskému prostředí, vyvolávajícímu nejen nedůvěru v politiky a ve státní orgány, ale i hněv a zlobu slušných občanů (záporný emoční přetlak). Korupční prostředí jakéhokoliv státu tedy nevytvářejí lidé mravní (zejména lidé uvážliví, spravedliví, slušní, poctiví, skromní, střídmí, zdrženliví a uměření), ale lidé, kterým je mravnost zcela cizí a kteří jsou pro peníze, majetek a moc schopni úplně všeho. Všichni politici, kteří se podíleli na „divoké privatizaci“ národního majetku, nesou za tento stav mravní, leč netrestnou odpovědnost, protože okázale opovrhli základními mravními hodnotami, které činí lidskou společnost mravnou a spravedlivou.

Novozélandský psycholog C.J.Adcock ve své knize „Základy psychologie“ (Nakladatelství Orbis 1973, str.63) vyslovil tuto důležitou poučku, kterou by měl mít každý rozumný člověk (včetně soudců) neustále na paměti:

„Rozum pudům slouží, nevládne jim. Rozum může ovládat pud jen tehdy, když proti němu postaví jiný mocný pud.“

Pud shromažďovací a jeho odporné formy, kterými jsou zištnost, chamtivost, hrabivost a lakota, nelze potlačit rozumem a stěží i jiným silným pudem (a to ani pudem sebezáchovy). Tak je silný, démonický a stravující. Miliony chamtivců všech národností už přišly o život při pošetilé snaze získat bohatství – zmrzly na Aljašce, utopily se v močálech Střední a Jižní Ameriky, zahynuly v pralesích, na mořích nebo na pouštích apod., a nic je od jejich touhy po zbohatnutí neodradilo. Ani hrozba trestem tedy neodradí úplatkáře od jejich počínání, protože touha po penězích a majetku je mnohem silnější než jejich rozum a ovládací schopnosti. Důkazy o tom jsou vidět všude kolem nás.

V historii lidstva se pouze filosofové snažili rozpoznat pravou podstatu této vášně a ukázat cestu k jejím ovládnutí a vykořenění. Byla proto vyřčena a napsána mnohá moudrá ponaučení (semena moudrosti), která však po všechny věky padala „na půdu vyprahlou a skalnatou, ve které nemohla vzklíčit a přinést užitek“. V současnosti je situace ještě horší, protože stále přibývají nepoctiví a přitom „úspěšní“ zbohatlíci, kteří na mravní zásady nedbají a na které je každý krátký – tak dobře jsou kryti svým „svazem známých“. A „úspěšné“ příklady táhnou, i když jsou záporné a nemravné. Také proto od žádného politika neuslyšíte nabádání k uvážlivosti, poctivosti, skromnosti, střídmosti a zdrženlivosti, protože život mnohých z nich je pravým opakem.

Pokud tedy bude nadále cíleně opomíjena důsledná mravní výchova občanů (zejména dětí a mládeže) a nebudou budovány pevné mravní základy společnosti i mravného právního řádu, nelze tisíciletý problém korupce vyřešit jakýmkoliv organizačním anebo represivním opatřením. Pud shromažďovací nelze potlačit trestem. Za celá tisíciletí se to nikdy nikomu nepodařilo a ani v našem státě se takový zázrak nestane.

13.10.2015 (aktualizováno 18.1.2019)