Věčný příběh korupce

Rozsáhlé korupční kauzy zaměstnávají naše soudy již po celou řadu let, leč soustavně slibované a veřejností netrpělivě očekávané úspěchy žalujícího státního zastupitelství jsou prozatím nevalné. Vzhledem k opakovaným špatným zkušenostem s úrovní dokazování v přípravném řízení trestním se totiž až příliš často stává, že některé „nafouknuté“ kauzy vyzní do ztracena a zcela nevinní „korupčníci“, kteří se stali obětí bujné představivosti policistů a státních zástupců, anebo korupčníci neusvědčení, kteří neuznali za vhodné se kajícně přiznat a „nasypat si popel na hlavu“, se pak na státu domáhají náhrady škody a zadostučinění. Za poslední léta však nebyl zaznamenán ani jediný případ objektivně pravdivé a poctivé analýzy příčin korupce, která je nepochybně velice škodlivým společenským jevem. Ideoví původci obludně rozbujelé korupce a dokonce i její přímí účastníci totiž stále zastávají významné politické anebo společenské funkce a není tedy síly ani vůle, která by je pohnala k odpovědnosti.

Zištnost, chamtivost, hrabivost, lakota, prospěchářství a z nich plynoucí korupce nejsou nic nového pod sluncem (nihil novi sub sole), protože pud shromažďovací a pud po uznání a uplatnění (též po rozvoji v životě) patří mezi deset základních lidských pudů. Proto až doposud nebylo jediné období v dějinách lidstva, kdy by korupce nenabyla obludných a společensky rozvratných rozměrů. Tento archaický společenský jev provází lidstvo již od dob, kdy se primitivní lidská společenství začala organizovat v polostátní a později i státní útvary, které bylo nutno nějakým způsobem řídit. Jakmile totiž náčelník raně starověké vesnice ustanovil některého člena společenství funkcí organizátora prací anebo dohližitele (funkci „soudce“ si zpravidla ponechával sám, pokud tuto funkci nevykonávala rada starších), okamžitě se zrodily nejen touha po nějaké výhodě anebo zisku, ale i nabídka anebo požadavek úplatku za získání určitého upřednostnění oproti ostatním členům společenství (např. úleva z práce, přednostní podíl na úlovku, sklizni nebo kořisti apod.). S rozvojem organizovaných lidských společností do podoby prvních městských států (Mezopotámie) anebo mocných státních útvarů (Egypt) pak vznikla potřeba soudců, strážců, dozorců, úředníků, správců a výběrčích daní, což vytvořilo další prostor zištnost, chamtivost, lakotu a korupci.

Rozmach úplatkářství vedl vždycky k neklidu a společenskému rozvratu, protože byl porušovány principy rovnosti a spravedlnosti, které jsou pilířem jakékoliv civilizované lidské společnosti. Lidé se proto bouřili a patrně nezřídka i některého úplatného soudce, strážce, dozorce, úředníka, správce anebo výběrčího daní vyhnali, zbili anebo i zabili.

Současná skutková podstata korupce spočívá v tom, že buď je něco žádáno, nabídnuto anebo slíbeno, aby „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ anebo „v souvislosti s podnikáním svým nebo cizím (tj. podnikáním jiného)“ (§§ 331 a 332 trestního zákona) bylo dosaženo nerovné, nezasloužené a nespravedlivé výhody v porovnání s ostatními spoluobčany. Jako nepřímé úplatkářství (§ 333 trestního zákona) je pak posuzováno takové jednání, kdy někdo požaduje nebo přijme úplatek pod příslibem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby anebo za to, že již takový výkon pravomoci ovlivnil.

Přímé korupční jednání (přímé úplatkářství) tedy vzniká pouze tehdy, pokud korupční požadavek, slib anebo nabídka byly učiněny před výkonem konkrétní činnosti a se záměrem tuto činnost ovlivnit. Nejedná se tedy o korupci, pokud po řádném a profesionálním výkonu této činnosti dojde k její následné „odměně“ ze strany osoby, která tak učinit nemusela a nebyla o to ani žádána – prostě pouze považovala tuto dodatečnou odměnu za projev slušnosti a vděčnosti (např. vejce, tlačenka, víno apod.). Taková „odměna“ se velice těžko odmítá, zvláště pokud dotyčná osoba pouze zaklepe na dveře, s velikými díky položí tašku na stůl a „zmizí“ (honit ji po schodech anebo po ulici s platem vajec anebo láhví vína je nemožné). Nepřímé korupční jednání (nepřímé úplatkářství) pak vzniká tehdy, pokud někdo sice sám konkrétní požadovanou činnost nevykonává, ale chce úplatek za to, že ji výhodně zajistí anebo již zajistil (formálně právně však „úplatek“ za již provedenou činnost není úplatek, ale odměna).

Podstata úplatku není přesně vymezena – je to vše, čím lze výkon pravomoci úřední osoby, podnikatele anebo kohokoliv jiného nadaného rozhodovací mocí nepoctivě ovlivnit v něčí prospěch. Klasickým úplatkem jsou peníze, ale může to být i plnění věcné anebo osobní. Věcným plněním může být např. láhev koňaku, domácí zvířectvo, zvěřina, auto, byt, hračky pro děti, bezplatné jízdy na pouťových atrakcích, zahraniční zájezd apod. Pokud tedy např. prokurátor stíhal nějaké „světské“ pro rvačku znepřátelených „klanů“, nemohl jít s dětmi ani na pouť, protože si jej okamžitě všimly obě strany konfliktu a nabízely dětem bezplatné svezení, hračky apod. Osobním plněním může být i výkon stavebních prací, bezplatný servis motorových vozidel a dokonce i pohlavní styk. Je až neuvěřitelné, kolik důležitých rozhodnutí až na nejvyšší státní úrovni bylo již od starověku ovlivněno právě posledně jmenovaným osobním plněním a kolik nemravných osob ve vedoucím anebo nadřazeném společenském postavení tento druh úplatku vymáhá.

Klasickým úplatkářstvím však není úplatkářství do budoucna (pro futuro), které je zvláště rafinovanou a dosud beztrestnou nemravností. Spočívá v poskytování různých výhod (preferencí), pozorností či darů významným osobnostem (zejména politikům) nebo jejich rodinným příslušníkům bez konkrétního požadování přiměřené (adekvátní) protislužby, avšak se skrytým zištným předpokladem přiměřené protislužby budoucí. Tímto způsobem se může postupně vytvořit i poměrně velmi široký okruh zavázaných osob (tzv. „svaz přátel“ anebo “svaz známých“), které v případě náhlé potřeby raději poskytnou žádanou pomoc, než aby jejich zapojení do takového „svazu“ vyšlo najevo. Evidentním úplatkářstvím do budoucna je např. prodej luxusních bytů, domů nebo jiných nemovitostí pod cenou anebo pronajímání výhodného bydlení pro soudce a státní zástupce (oblíbená praxe sicilské mafie, která je porůznu napodobována i v ostatních zemích Evropy), a lze jím také zmanipulovat volby do místních zastupitelstev, poslanecké sněmovny, do senátu anebo i volby prezidentské, protože opatřením potřebného počtu rozhodujících hlasů se ve volbách nepoctivě zvýhodněná osoba skrytě zavazuje k nějaké příští protislužbě. Ve „svazu známých“ je totiž každý jeho účastník perspektivně použitelný a na štědré přispívatele anebo dárce se nezapomíná.

Úplatkářství do budoucna je velmi rozšířené v jakémkoliv společenském zřízení. V minulém režimu například každý vedoucí pracovník, dosazený na své místo z vůle vládnoucí strany, velmi dobře věděl, co se od něho za tuto výhodu očekává. Proto si různými pozornostmi zavazoval vedoucího tajemníka OV KSČ („okresního kmotra“) i stranické funkcionáře na nejrůznějších úrovních, aby jej v případě nějakého maléru (např. „manka“) bránili před vyšetřovateli SNB. Tyto osvědčené totalitní praktiky byly nejen převzaty, ale ještě více zdokonaleny ve všech posttotalitních demokraciích. Počet „svazů známých“ se totiž podstatně rozšířil, neboť na rozdíl od předcházejících totalitních režimů začaly být moc a politický i ekonomický vliv dělitelné. Politickými stranami anebo určitými zájmovými skupinami jsou proto do politiky anebo na nejrůznější významná místa ve státním aparátu cíleně „protlačováni“ jejich přívrženci, kteří pak v případě úspěchu ve volbách pokorně plní svěřené úkoly a dokonce podepisují sliby loajality. Významným politikům pak jsou opět poskytovány nejrůznější výhody, pozornosti a dary, kterými sice konkrétně není nic ovlivňováno a tudíž je nelze právně kvalifikovat jako úplatky, ale které lze přesto s odstupem času výhodně zúročit (zejména po vítězných volbách) – např. automobily na zkoušku, nákladné cesty do zahraničí, účast na automobilových závodech na náklady pořadatelů, výhodné zaměstnání jejich rodinných příslušníků apod. Budoucí ekonomický a politický vliv si lze také „zakoupit“ štědrými příspěvky na volební kampaň anebo na nejrůznější nadace, které jsou nezřídka zneužívány pro osobní potřebu politiků.

Existuje bezpočet způsobů, jak se vetřít do přízně politiků anebo nejrůznějších vlivných osob – s odstupem času jsou pak jako protislužba poskytovány státní zakázky, zaměstnání poradce, jmenování rodinného příslušníka do nějaké důležité a hlavně výnosné funkce, přednostní umístění dítěte na nějakou prestižní školu anebo postačí tu a tam patřičná přímluva nebo uvedení k jiným významným osobnostem (tzv. klientelismus). Je to jev mnohdy nepozorovatelný, ale široce rozšířený. „Svazy přátel“ anebo „svazy známých“ jsou mocnými a všudypřítomnými neformálními seskupeními, ze kterých tu a tam někdo vypadne a jiný do nich přibude, a to buď za cenu nezanedbatelného finančního vkladu anebo z důvodu své významné a vlivné funkce. Ve vzájemné spolupráci svých členů (kteří se někdy ani vzájemně osobně neznají) pak ovlivňují normotvorbu, ekonomiku, politiku i nejvyšší „patra“ justice a státního zastupitelství, určují, koho jmenovat do určité funkce a koho z ní sesadit atd.

Klientelismus a  poskytování úplatků do budoucna jsou nemravné a společnost hluboce demoralizují. Lidé si totiž postupně zvykají na to, že se známostmi mají větší naději na úspěch než se znalostmi a naproti tomu bez známostí to ani oni, ani jejich děti nikam nedotáhnou. A jelikož všichni účastníci takových „svazů známých“ jsou příliš opatrní na to, aby za poskytnuté pozornosti něco bezprostředně chtěli anebo vykonali, nikdo jim nemůže prokázat, že jednali v zištném úmyslu. Pokud totiž bylo „dobře investováno“, očekávaný výsledek se může dostavit i za několik let. a úplatkářství do budoucna jsou problémem na celém světě – přesto však nejsou trestné, pokud není bezpečně prokázána nepochybná návaznost mezi určitou pozorností anebo výhodou a konkrétním politickým nebo ekonomickým rozhodnutím anebo objednaným (zaúkolovaným) nátlakem, vedoucím ke splnění určitého požadavku. „Přátelství“ motivované skrytým prospěchářstvím, zištností anebo strachem je totiž beztrestné a skutečná podstata jakéhokoliv „svazu přátel“ anebo „svazu známých“ se prokazuje velmi těžko. Ostatně na takovém prokázání spojitosti nemá ani nikdo zájem, protože tato sféra „přátelského“ vlivu zasahuje i policii, státní zastupitelství a soudy. Téměř všichni vrcholní představitelé Policie ČR, státního zastupitelství i soudů jsou totiž za své funkce někomu zavázáni a velice neradi slyší, když je jim připomenuto, jaká je jejich politická minulost, s kým se přátelili, kdo je na jejich místa protlačil, čím jsou mu zavázáni a jakými protislužbami jsou mu povinováni.

Pozadí snah o postih některých neoblíbených politiků pro korupci je rovněž klientelistické. „Zaúkolovaní“ policisté a státní zástupci totiž v zájmu svého budoucího prospěchu anebo udržení stávající funkce stíhají výhradně příslušníky oslabené zájmové skupiny (např. i momentálně vládnoucí politické strany) a uvolňují tak cestu k moci jiné mocné zájmové skupině, přestože její představitelé dělali v minulosti totéž (ne-li ještě něco horšího) a ve svých mravních (ne)kvalitách proto nejsou o nic lepší. Oproti minulému režimu totiž mají jistotu, že i když neuspějí, někdo ze „svazu známých“ je „podrží“ a zajistí jim nějaké výhodné místo. Nesmějí se však postavit proti zájmům všech, protože pak by se ohrožené „svazy přátel“ rázem spojily a jejich profesní konec by byl neodvratný.

Korupce je neslušná, nepoctivá a od samého základu nemravná, protože vede k nerovnosti a nespravedlivému společenskému prostředí, vyvolávajícímu nejen nedůvěru v politiky a ve státní orgány, ale i hněv a zlobu slušných občanů (záporný emoční přetlak). Korupční prostředí jakéhokoliv státu vytvářejí pouze lidé, kterým je mravnost zcela cizí a kteří jsou pro peníze, majetek a moc schopni úplně všeho. Všichni politici, kteří se podíleli na „divoké privatizaci“ národního majetku, nesou za tento stav mravní, leč netrestnou odpovědnost, protože okázale opovrhli základními mravními hodnotami, které činí lidskou společnost mravnou a spravedlivou.

Pokud tedy bude nadále cíleně opomíjena důsledná mravní výchova občanů (zejména dětí a mládeže) a nebudou budovány pevné mravní základy společnosti i mravného právního řádu, nelze tisíciletý problém korupce vyřešit jakýmkoliv organizačním anebo represivním opatřením, natož fantazijním volebním slibem. Pud shromažďovací nelze potlačit trestem. Za celá tisíciletí se to nikdy nikomu nepodařilo a ani v našem státě se takový zázrak nestane.

13.10.2015 (aktualizováno a zkráceno 4.9.2021)

JUDr.Oldřich H e i n

Uplný text je v příloze ke stažení.