Věroučné představy o spravedlnosti

Představa (idea) spravedlnosti prošla tisíciletým vývojem. Hésiodův „zlatý věk“ bez sporů, násilí a válek totiž nikdy neexistoval a lidé proto museli řešit spory i trestat provinilce proti místním a skupinovým zvyklostem (morálním pravidlům chování), neboť jinak by jejich společenství zaniklo. Archaická spravedlnost však příliš často pokulhávala za přáními ukřivděných lidí a protože jejich nespokojenost se stále zvyšovala, postupně vznikly představy o odvetě (krevní mstě), odplatě, posmrtných soudech, vahách lidských činů a o soudcích mrtvých (např. Usírovi, Rhadamanthysovi apod.). Z těchto fantazijních představ pak vznikla nejen víra ve spravedlnost a v odplatné účinky dobrých a zlých činů, ale i védská věrouka o věčném koloběhu životů a znovuzrozování podle zásluh. Tuto věrouku pak následně převzal buddhismus, džinismus, hinduismus a částečně i pýthagoreismus.

Představy zásadně ovlivňují život jedince a určují i běh světa. Naprostá většina lidí si nejenže neuvědomuje, že jejich smysly jsou omylné, ale ani to, že jakýkoliv vjem zpracuje jejich mozek a poté vytvoří jeho finální podobu, která je zpravidla mylná. Z jedné představy se totiž vzápětí vytváří představy další a je-li první představa mylná, člověk se do svých následujících mylných představ stále více zamotává, až nakonec skončí jako moucha v síti pavouka. Miliardy lidí by mohly vyprávět o svých mylných představách a životních omylech – a přesto lidé stále chybují, protože si neuvědomují, že „povaha věcí se ráda skrývá“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.), ani to, že „povaha představ je tvořivá“ (Buddha – asi 563-483 př.n.l.).

Některé představy potvrdila anebo vyvrátila praktická zkušenost, jiné zůstaly zachovány i po celá tisíciletí. Mnohé se změnily v náboženské věrouky, jiné nabyly podoby „víry v něco“ anebo v cokoli (např v pravdu, v právo, ve spravedlnost, ve vítězství dobra na zlem apod.). Některé představy nabyly povahy společensky stabilizující (např. představy o právu, spravedlnosti a společenském řádu), zatímco všechny představy monoteistické nabyly povahy společensky destabilizující, neboť byly vesměs totalitní, konfliktní, netolerantní a násilnické (v poslední době se tak prezentuje především islám). Mravní povaha představ je totiž patrna z jejich konkrétních výsledků, což v případě představ monoteistických prokazují nejen 3200 let trvající spory o podstatě Boha (tj. počínaje faraonem Achnatonem), ale i náboženské války, útlak, vraždy, mučení a miliony obětí řádění náboženských fanatiků, kteří vůbec nepochopili, že se stali oběťmi manipulace i mylných představ. Naproti tomu představy o přírodním a vesmírném řádu (včetně spravedlnosti) byly téměř vždy pozitivní a společenský řád stabilizovaly („Spravedlnost je základem států“).

„Neboť takový zákon dal lidem zrozenec Kronův,

ryby sice a zvěř a peřím odění ptáci

hltají druha druh; vždyť neznají řádu ani práva;

zato lidem dal spravedlnost, tu nejlepší z věcí.“

(Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.; Práce a dni)

(Železný věk – Nakladatelství Odeon 1976, str.19)

První filosofická představa o spravedlnosti pochází od Anaximandra z Mílétu (asi 610-546 př.n.l.), který na základě svých přírodních a astronomických pozorování dospěl k představě, že celý svět vznikl vzájemným působením protikladů, neustále porušujících vesmírnou rovnováhu a harmonii. Vesmírná tvořivá pralátka apeiron proto nedovoluje, aby jeden přírodní protiklad převážil trvale nad protikladem jiným. Každou převahu některého z protikladů proto považoval za nespravedlnost, která je trestána účinkem jiného protikladu. Nadbytek zimy je proto trestán letním teplem a naopak, vše podle určení času. Základním principem spravedlnosti je tedy vyvažování protikladů, které zajišťuje vesmírný i světový řád.

„Odkud mají věci svůj původ, tam také musí zaniknout podle nutnosti, neboť musí zaplatit pokutu a být za své nespravedlnosti souzeny podle řádu času.“ (Friedrich Nietsche – Filosofie v tragickém období Řeků.

Nakladatelství Votobia 1994, str.24)

Za základě praktických zkušeností lidé vždycky pochybovali o božské (absolutní) spravedlnosti a pověstných „božích mlýnech“. Např. Diagorás z Mélu (5.stol.př. n.l.) tvrdil, že bohové netrestají křivopřísežníky proto, že vůbec nejsou. Kdyby totiž existovali, nemohli by trpět takovou nespravedlnost, aby špatní lidé žili v přepychu a dobří lidé byli okrádáni a utlačováni. Podle Archeláa z Athén (asi 480-410 př.n.l.) pak „spravedlivé a ničemné není od přírody, nýbrž podle dohody.“ Bez dohody lidí o tom, co je spravedlivé a co nespravedlivé (ničemné) tedy nelze o těchto pojmech vůbec hovořit. Obdobně Kaneadés z Kyrény (asi 219-129 př.n.l.) tvrdil, že božská prozřetelnost neexistuje, neboť na světě je příliš mnoho zla; neexistuje tedy ani spravedlnost, protože ctnostní lidé jsou nešťastní, zatímco zločinci jsou blažení.

Přes veškeré pochybnosti vznikla postupně představa a následně i víra, že boží (absolutní) spravedlnosti („Božímu soudu“, „Řádu všech věcí“, karmickému zákonu apod.) nelze uniknout ani za života, ani po smrti. Tyto představy pak pro mnohé lidi vždycky byly a stále ještě jsou silně mravně motivační (vzbuzují strach) a psychologicky velmi účinné.

„Kdo konal dobro, narodí se jako dobrý, kdo konal zlo, narodí se znovu jako zlý. Stává se dobrým tím, že jednal dobře, a zlým, že konal zlo.“

(Bráhmanská písemná památka Brhad-áranjaka)

(Dušan Zbavitel – Starověká Indie. Nakladatelství Panorama 1985, str.62)

„Kdyby totiž smrt znamenala odloučení od všeho, pak by to bylo nesmírnou výhodou pro umírající zločince, že by se totiž spolu s tělem zbavili i své špatnosti ztrátou duše.“ (Sókratés – 469-399 př.n.l.; Platón – Faidón)

(Antická próza-Dialog a satira. Nakladatelství Odeon 1977, str.124)

„Proč někteří lidé žijí od kolébky po hrob v nejhorší bídě? Anebo proč zemře mladý člověk bolestivou a strašnou smrtí? Jediné přijatelné vysvětlení je, že si odpykává hříchy spáchané v dřívějším životě. Jak by mohly Vyšší Síly očekávat, abychom pykali za všechny své chyby, pokud bychom žili jeden jediný život?“ (čínský buddhistický opat Lu – 7.stol.n.l.)

(Robert van Gulik – Básníci a vražda. Nakladatelství Perseus 1995, str.136)

„Je třeba vskutku věřit starému posvátnému vypravování, které zjevuje, že naše duše je nesmrtelná i soudce že má nad sebou a že si odbývá velké tresty, když se odloučí od těla.“ (Platón – 427-347 př.n.l.)

(Antická próza – O vlastním osudu. Nakladatelství Odeon 1973, str.20)

„Trojího druhu, mniši, je výsledek činů; buď důsledkový projev ještě v tomto životě, nebo v příštím životě, nebo v některém z příštích znovuzrození.“

(Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

Idealistické představy o absolutní spravedlnosti se odrazily v celkovém náhledu lidí na spravedlnost jako stabilizační lidskou hodnotu, zejména pak v postupně vytvořené teorii o objektivní spravedlnosti. Základem objektivní spravedlnosti v právním pojetí jsou pravda a rovnováha mezi dvěma protiklady – tj. právem ve smyslu objektivně oprávněného nároku, a bezprávím (křivdou) ve smyslu nároku objektivně neoprávněného.

„Spravedlnost znamená pravdu

a pravdu najdeme tam, kde není lži.“ (Sómadéva – 11.stol.n.l.)

(Oceán příběhů II. Nakladatelství Odeon 1981, str.409)

„Spravedlnost je pevné a trvalé úsilí přiznat každému právo,

které mu náleží.“ (Domitius Ulpianus – 170-228 n.l.; Digesta 1,1,10)

„Spravedlnost je jediným naším přítelem.

Rozumný člověk musí neustále pěstovat věci spravedlivé.

Nechť se snaží všemi zákonnými prostředky dosáhnout této ctnosti.“

(bájný nebeský mudrc Vrhaspáti – Mahábháratam)

(citát převzat od P.A.Touška – Yoga a filosofie v Mahábháratam. Opis)

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné,

kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech.

Nakladatelství Svoboda 1970, str.62)

Fantazijní představu o objektivní spravedlnosti prezentuje socha římské bohyně Iustitie, která má zavázané oči (aby nikomu nestranila) a v ruce drží váhy, které jsou v rovnováze. Toto vyvážené (harmonické) pojetí spravedlnosti je v právní filosofii označováno jako ekvita (aequitas), což je spravedlnost obohacená o uvážlivost, slušnost, přiměřenost, lidskost, laskavost a soucitnost.

„Smysl pro rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech, str.50)

Subjektivní pojetí spravedlnosti je individuální představa o rovnováze mezi osobní (subjektivní) domněnkou o existujícím právu (oprávněném nároku) a osobním (subjektivním) pocitem bezpráví (křivdy). V případě spáchaných zločinů (zejména vražd) je pak subjektivním pojetím spravedlnosti touha po zadostučinění (satisfakci) a odplatě (trestu), který vyváží utrpěný pocit křivdy.

Individuální představy o spravedlnosti jsou bývají často mylné, o čemž svědčí tisíce zcela zbytečných soudních sporů, kterým bylo možno předejít uvážlivostí, poctivostí a slušností. Konfliktní je také trestání provinilců, neboť málokterý soudce dokáže moudře a uvážlivě skloubit své subjektivní pojetí spravedlnosti se subjektivními pocity poškozených tak, aby spravedlivá rovnováha byla zachována.

„Bohu je vše krásné, dobré a spravedlivé,

avšak lidé pokládají jedno za spravedlivé

a druhé za nespravedlivé.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos. Nakladatelství Svoboda 1985, str.143)

V dnešní odmravnělé společnosti se spravedlnost stala archaickým pojmem, kterým politici, soudci i státní zástupci povýšeně pohrdají. Jinak si totiž nelze vysvětlit tyto výroky, z nichž první pronesl jeden z našich bývalých ministrů spravedlnosti a druhý jeden z nejvyšších představitelů justice:

„Úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo.“

„K soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky.“

Mnozí mravně vyhaslí státní zástupci i soudci už v lidech potlačili nejen víru v právo, ale snaží se z nich vymýtit i víru v pravdu, spravedlnost, slušnost, poctivost a ve vítězství dobra nad zlem. Ve své povýšené nevědomosti si totiž neuvědomují, že aplikace práva je umění nalézat spravedlnost a dobro (analogie římské právní poučky „Právo je umění spravedlivého a dobrého“). Nejenže tedy mnohé z nich pravda, spravedlnost, slušnost a dobro vůbec nezajímají, ale dokonce jsou schopni pod rouškou zákona vědomě páchat zlo.

„…a nakonec obec pyká za viny soudců,

co v neblahé slepotě srdce právo převracejí svým křivým rozhodováním.“

(Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.; Práce a dni)

(Železný věk. Nakladatelství Odeon 1976, str.18)

Spravedlnost je jedním ze tří pilířů civilizované lidské společnosti, za které již starověcí filosofové považovali Pravdu, Spravedlnost a Mír. Pravda však již téměř nikoho nezajímá a lhaní se rozmohlo do tak obludných rozměrů, že to ohrožuje celý svět (nelze totiž ničemu věřit). Spravedlnost je druhá v řadě. Lidstvo se totiž snáze obejde bez víry v iluzorního Boha, avšak bez víry ve Spravedlnost se neobejde. Pokud však bude potlačena i víra ve Spravedlnost, postupně zanikne i Mír a my se vrátíme o desetitisíce let zpátky, do dob hrubého a bezuzdného násilí, kdy vládlo právo silnějšího a drzejšího a nikdo slabý, bezmocný a ukřivděný se spravedlnosti nedovolal. Tato vize možné budoucnosti je sice strašlivá, ale i velice pravděpodobná.

„…i nezbude smrtelným lidem nic než bída a žal -

• a nebude pomoci od zla.“

„Sténá Pravda, když muži ji vláčejí, kam se jim zachce.

Zato ti, kteří vlastní lidi i cizince soudí spravedlivě

a od práv se v ničem neodchylují,

těm se vydaří obec a vzkvétá lid, co v ní bydlí.

Kterým však svévole zlá milá je a ukrutné činy,

širokovidný Zeus, syn Kronův, jim odplatu strojí.“

(Hésiodos z Askry; Práce a dni, str.16-17)

Věroučná představa o spravedlnosti je věčným světlem, které se „nemění od nepaměti“, po celé věky ukazuje cestu lidem trpícím a ukřivděným a oslepuje zločince i lháře. Je proto nejvyšší čas, aby se i naši politici a soudcové probudili, protože jejich zkázonosné počínání je zárodkem budoucích nedozírných následků. Ovoce zlých skutků totiž dozrává postupně, ale jistě.