Zakázaná kniha

Plútarchos byl nejen filosof, ale i historik a autor mnoha poutavých filosofických pojednání, včetně srovnávacích životopisů významných osob. Ve starověku i středověku byl oblíbeným autorem, avšak mocní nové doby se jeho myšlenek zřejmě děsí. Dlužnictví totiž pronásleduje lidstvo již od raného starověku a stále je provází nouze, strach, utrpení a společenský neklid. Na rozdíl od Plútarcha se však ani jediný náš politik, právník anebo ekonom raději nepouští do podrobné analýzy příčin tohoto stavu, protože je to téma velice nepříjemné a mohlo by se někoho nemile dotknout.

Dejme tedy slovo Plútarchovi. Dobře čtěte, přemýšlejte a porovnejte jeho slova s vlastními zkušenostmi i zkušenostmi vašich bližních.

„Zatím však lidé z rozmařilosti, poživačnosti a okázalosti nevyužívají všeho toho, co sami mají, nýbrž půjčují si na drahý úrok u druhých, ač toho nemají zapotřebí. Pádný důkaz: nepůjčuje se nuzným, nýbrž těm, kteří si chtějí opatřit přepych. A jen takový člověk svým majetkem dává dostatečnou záruku a jistotu věřitelům, ačkoliv by si majetný neměl vlastně vůbec vypůjčovat.“ (str.154)

Komentář: Dnes se už půjčuje i nuzným, protože i ty lze dohnat exekucemi.

„My se však stydíme za svou soběstačnost a sami se zotročujeme zárukami a úpisy, ačkoli bychom se měli uskrovnit a omezit jen na to, čeho nezbytně potřebujeme, a všechno nepotřebné a zbytečné odstanit nebo prodat, abychom tak zbudovali posvátný stánek svobody sobě, svým dětem a ženám.

Artemis efeská poskytuje dlužníkům, kdykoli se utekou do její svatyně, asyl i ochranu proti věřitelům. A právě tak otvírá všude Skromnost rozvážným lidem svůj bezpečný hrad, který jim dostatečně zjišťuje radostný a důstojný klid.“ (str.156)

Komentář: Nabídka vyvolává chtivost. Veškeré reklamy jsou z tohoto úhlu pohledu

nebezpečným lákadlem, které zvyšuje poptávku i zadlužení.

„A proto nečekej ani ty na jezdeckou eskadronu, na vozy nádherně vyzdobené a stříbrem vyšperkované, které mohou „čilé“ úroky dohonit i předhonit, nýbrž sedni si na kteréhokoliv osla nebo soumara a prchej před nepřátelským a panovačným věřitelem, který si nežádá – jako onen perský vladař – zemi a vodu, nýbrž vztahuje a ruce po tvé osobní svobodě a bere ti tvou čest: neplatíš mu, zneklidňuje tě, máš-li peníze, nechce nic vzít, chceš-li prodat, snižuje odhadní cenu, nechceš-li prodat, donucuje tě, soudíš-li se, vyhledává tě, a přísaháš-li, dělá zmatky, jdeš-li za ním, zavírá před tebou, zůstáváš-li doma, hlídá tě a klepe ti na dveře.“ (str.157-158)

Komentář: Jakoby Plútarchos viděl nejen ty dnešní „nádherně vyzdobené a stříbrem vyšperkované“ automobily a motocykly, které svým leskem vábí i nemajetné kupce, ale i naše současné bankéře, věřitele a exekutory, jejichž vymahačská technika zůstala téměř stejná jako ve starověku.

„Dluhy se všude kolem zmáhají, rozrůstají a nakonec drtí a rdousí obce.“ (str.159)

„Jakmile lichváři půjčí, už vymáhají, a hned jak vkládají, už vybírají, a to, co za půjčku dostanou, hned zase dále půjčují.“ (str.159)

„Ten, kdo dostává méně, než kolik na dluhopise uvádí, je okrádán.“ (str.160)

„Peršané vskutku pokládají lež za menší provinění, na první místo kladou dluhy: často se totiž stává, že i dlužníci lžou; ale ještě více lžou lichváři a vedou si taškářsky ve svých účetních výkazech, že např. tomu či onomu vyplatili částku určité výše, ačkoliv mu ve skutečnosti dali méně. A pohnutkou k té lži je hrabivost, nikoli tíseň nebo nouze, nýbrž nenasytnost, která nakonec ani jim nepřinese uspokojení nebo prospěch, zato však zkázu těm, které ošidili. Vždyť ani půdu, kterou svým dlužníkům berou, sami neobdělávají, ani se neusazují v domech, odkud je vyhnali, ani nepotřebují pro sebe jejich domácího zařízení a šatů.“ (str.160-161)

„Chci jen ukázat těm, kdo si nerozvážně vypůjčují, jaká potupná a nedůstojná je to věc, a že dělání dluhů je vrcholem nerozumu a slabosti. Máš majetek? Tedy si nevypůjčuj, protože nejsi v tísni! Nemáš? Pak si nevypůjčuj, protože nebudeš moci zaplatit!“(str.162)

„Nedovedeš snášet chudobu, a proto si na svá bedra nakládáš ještě věřitele, břemeno i pro boháše dost těžké!“ (str.163)

„Kdybychom se spokojili jen s tím, čeho nutně potřebujeme, nebylo by lichvářů. Ale právě naše rozmařilost stvořila lichváře. Nedlužíme si přece, abychom měli na chléb a víno, nýbrž abychom měli usedlosti, otroky, mezky, lehátka a stolky, abychoím mohli vystrojovat lidu přepychové hry a sklízeli liché a nevděčné pocty.“ (str.166)

„Ten, kdo se jedenkrát zaplete do dluhů, nevyvázne z nich po celý život: střídá jen věřitele jednoho po druhém na svém hřbetě jako kůň, který jednou dostal uzdu – a není pro něho úniku na svobodu, na ty volné pastviny a louky…“ (str.166)

„A zatím ten, kdo se v nich topí (tj. v úrocích – pozn.), drží se ještě vší té přítěže a není s to vyváznout a uniknout: je strháván do propasti a mizí v ní i s těmi přáteli, kteří se za něho zaručili.“ (str.170)

Římský státník, právník a stoický filosof Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) ve své knize „O povinnostech“ (Nakladatelství Svoboda 1970) pak o lichvářích uvádí toto:

„Za prvé zavrhují se ty živnosti, jež vzbuzují v lidech nechuť, jako je tomu u výběrčích cel nebo u lichvářů.“ (str.83)

„K takovému srovnání (jednotlivých dober – pozn.) patří také odpověď, kterou dal starý Cato (tj. Marcus Porcius Cato Censorius – 234-149 př.n.l.), když se ho kdoli ptal, jaký způsob hospodaření je nejvýnosnější:

„Dobrý chov dobytka,“ řekl. A co na druhém místě, ptali se. „Dosti dobrý chov dobytka.“ Co na třetím místě: „Špatný chov dobytka.“ A co na čtvrtém místě: „Orba.“ A když řekl tazatel: „A což půjčování peněz na úrok?“ tu pravil Cato: „A proč neřekneš hned vražda?“ (str.125)

Je pozoruhodné, kolik bank a rozličných úvěrových společností nabízí na televizních obrazovkách „vlídné a nezištné služby“ a předhání se ve slibech, jak jsou jejich úrokové míry nízké a výhodné. Přitom např. ve starověkém Římě již ve 4.stol.př.n.l. za konzulů Tita Manlia Torquata a Gaia Plautia byly úroky sníženy na 4% ročně (Titus Livius - Dějiny římské od založení Města, kniha VII/27; Nakladatelství Svoboda 1972, II-III, str.224), takže po těch více jak 2000 létech není současná úvěrová politika o nic lidštější a pokrokovější. Z něčeho přece musely být zaplaceny bankovní domy i jejich lukxusní vybavení. A lze jít ještě hlouběji do minulosti. Egyptský faraon Amenemope (21.dynastie, 3.přechodné období mezi léty 1085-947) např. takto nabádal věřitele:

„Shledáš-li u chudáka velký dluh,

rozděl jej na tři díly;

dva promiň a jen jediný ponech –

shledáš, že v životě je to nejlepší způsob jednání;

pak budeš moci klidně spát a ráno –

shledáš se s tím jako s dobrou zprávou:

neboť lepší je (slyšet) díky za lásku k bližnímu

než mít bohatství ve skladišti;

lepší je mít chleba při dobrém svědomí

než bohatství obtížené výčitkami.“

(Evžen Strouhal – Život starých Egypťanů; Nakladatelství Panorama 1989, str.39-40)

Příčin dnešního rozbujelého dlužnictví je bezpočet, počínaje nestoudnými a právně tolerovanými podvody na lidech, kteří si podle stanoviska Nejvyššího soudu zavinili svoje dluhy sami, neboť „nebyli náležitě ostražití“. Jedná se především o rozmanité kauzy „šmejdů“ a „pijavic“, se kterými si Policie ČR, státní zastupitelství ani soudy stále ještě nevědí rady. Někteří soudci (zejména soudkyně), kterým chybí uvážlivost, důvtip i soucit, proto v soudní síni doslova vyrábějí dlužníky takovým způsobem, že by nad tím Cato, Cicero i Plútarchos ustrnuli. Jedna taková soudkyně např. přiznala podvodnému věřiteli úrok ve výši 730% ročně a nařídila dokonce dražbu bytu dlužníka (následně byla zprostředkovatelská smlouva zrušena jako neplatná). Jiná soudkyně zase bezmyšlenkovitě akceptovala podvodnou směnku a takto vytvořenému dlužníkovi doslova zničila život. Existují ovšem i dlužníci z nezaplacených pokut, půjčující si na vánoční dárky, dovolené, nadstandartní domácí vybavení nebo automobily apod. (viz známá reklamní hesla: „Půjčíme vám na cokoli“, „Přijďte si pro své peníze“ apod.). Pominout nelze ani úvěrové podvodníky, kteří využili zejména dobu „divoké privatizace“ a dnes jsou „za vodou“. Tehdy totiž musely banky poskytovat i rizikové úvěry, neboť podle příkazu tehdejšího ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci bylo nutno ekonomiku „rozpohybovat za každou cenu“. Mnohamilionové úvěry byly proto poskytovány i krajně nedůvěryhodným lidem a např. klient jedné banky si dokonce půjčil několik milionů Kč na rýžování zlata v Equadoru a od té doby již o něm nikdo neslyšel. Pravdou ovšem je, že mnozí lidé uvěřili tomu, že konečně mohou svobodně podnikat a mnohým se to dokonce po celá léta i dařilo (tu lépe, tu hůře), byť byli soustavně sledováni bedlivým okem věřitelů. Do této situace však neočekávaně zasáhla pandemie covidu a náhle krachovaly podniky, dílny, restaurace, hotely i divadla, což však hlad bank a lichvářů po penězích nezmírnilo. Mnohým dlužníkům šlo přitom vedle existenčních problémů i o život a mnozí dokonce této chorobě podlehli. Pokud si tedy někdo v takové extrémně nejisté životní situaci vzal půjčku, úvěr anebo hypotéku, pak se zřetelně vzdálil od rozumu a ohrozil celou svoji rodinu.

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(Marcus Tullius Cicero – Tusculské hovory IV/84; Nakladatelství Svoboda 1976, str.201)

Existují stovky moudrých rčení a rad, které byly moudrými lidmi vyřčeny již před několika tisíci léty a které by i současným lidem umožnily správné poznání (též správnou životní orientaci), správné rozhodnutí, správnou mluvu a správné jednání (první čtyři Buddhovy pravdy vedoucí k zániku strasti). Je proto nejen nepochopitelné a neuvěřitelné, že v dnešní přetechnizované době je tak mnoho lidí nepoučených a zaslepených, ale že se cíleně nedbá ani na jejich mravní a ekonomickou osvětu. Výše řečená Plútarchova slova proto na žádné střední ani vysoké škole neuslyšíte a tak se nedivme, že ještě ve 21.století je mezi lidmi tolik dlužníků, bídy, strachu a utrpení. Je přitom pozoruhodné, že toto téma se neobjevuje ani v žádném z volebních programů politických stran, protože z prázdných makovic nikdy nic kloudného nevypadne. Kdo je totiž mravně vyhaslý a filosoficky i historicky nevzdělaný, nemůže ani nikomu prospět.

„Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže,

toť jak by mu světlo o své světlo zapálil:

nic míň mu nesvítí, zapálí-li druhému.“

(Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

V Plzni dne 4.5.2021 JUDr.Oldřich H e i n