Zakladatelé, kořistníci, likvidátoři, podvodníci i blázni

Povaha všech těchto společenských změn záležela nejen na intelektuálním a etnickém složení dané společnosti, ale i na tom, zda ji organizovali lidé ušlechtilých charakterů (zejména filosofové a vědci), kterým záleželo na dobru celé společnosti, anebo političtí dobrodruzi (avanturisté), závistivci, chamtivci, kořistníci, zločinci anebo i blázni, kterým záleželo pouze na sobě. Těch variant převratů, změn a lidských charakterů je tolik, že je ve stručnosti nelze všechny popsat. Jedním z pozitivních příkladů takové společenské změny jsou zejména Spojené státy americké, které byly založeny 4.7.1776 na základě ideového oddělení od koloniální Anglie a následného boje za nezávislost. Podobně probíhal i vznik samostatného Československa po pádu Rakousko-Uherska 28.10.1918, jehož ideovými původci byli také lidé ušlechtilých charakterů, kteří se navíc opírali i o mezinárodně uznávanou vojenskou sílu československých legionářů v Rusku, Francii a Itálii. Důležitými a opomíjenými faktory těchto zásadních společenských změn byla přitom skutečnost, že téměř všichni rebelující kolonisté v Severní Americe pocházeli ze Střední Evropy - Angličané, Irové, Skotové, Holanďané, Francouzi, Němci, Italové, Poláci, Češi i Slováci (např. třetím nejpočetnějším českým městem je Chicago s cca 300 000 etnickými Čechy), a v Rakousko-Uhersku byla druhým nejpočetnějším českým městem Vídeň, ve které ještě nyní zhruba každý čtvrtý obchod vlastní majitel s původně českým jménem.

V etnicky nejednotných zemích tomu bylo naopak, neboť tam mnohdy převládala národnostní, etnická i rasová nenávist – např. válka za nezávislost v Indočíně (Vietnamu) v letech 1946-1954, alžírská válka za nezávislost v letech 1954-1962 apod. Podobně probíhaly i všechny „osvobozenecké války“ v Africe, které nejenže nepřinesly slibovanou svobodu, ale naopak byly provázeny zběsilým zápolením o moc, občanskými válkami, etnickými čistkami, masakry obyvatelstva i překotným rozkrádáním národního bohatství místními vládci. Negativních příkladů takových radikálních společenských změn je tedy mnohem více, neboť hloupí a nerozvážní lidí jsou mnohem početnější než lidé moudří a uvážliví. Nelze přitom pominout, že zejména v Africe bylo hybnou silou všech takových „osvobozeneckých“ společenských změn nevzdělané a primitivní obyvatelstvo, které k násilnostem poštvali jejich samozvaní vůdcové, kteří sice předtím buď studovali na evropských univerzitách anebo dělali kariéru v koloniální armádě, avšak svých násilnických a kořistnických etnických zvyků se nezbavili.

Takovými zásadními příklady oddělení však nejsou početné revoluce, převraty anebo vojenské puče, jejichž základem jsou pouze personální společenské a mocenské změny. Nejhoršími takovými příklady byly zejména Velká francouzská revoluce v r.1789 a Velká říjnová revoluce v Rusku v r.1917, které neměly vůdčí mravní ideu ani moudré (natož ušlechtilé) vedení. Ve Francii totiž oblíbené heslo „Volnost, rovnost, bratrství“ nevydrželo ani několik dní, neboť ti nepočetní rozumní a uvážliví lidé byli svými mocichtivými odpůrci ukřičeni anebo zlikvidováni a po krátkém republikánském nadšení následovalo zběsilé řádění zfanatizovaného davu, vraždění, hromadné popravy, loupení, kořistění a občanská válka, která trvala až do r.1799. Ještě k horší situaci pak došlo v Rusku, ve kterém až do r.1920 rovněž trvala občanská válka plná tradičních krutostí a po které pak následoval hladomor a masové represálie s miliony obětí.

V civilizovaných zemích (vyjma Ruska) by se stěží našel někdo, který by se bez rizika svého zesměšnění odvážil označit Lenina, Stalina a jejich nohsledy za lidi ušlechtilé, moudré, uvážlivé, spravedlivé, poctivé a slušné. Podobným záporným příkladem společenského rozdělení byl i náš „únorový převrat“ v r.1948 (jako obvykle provázený sliby primitivních „vítězů“ o „světlých zítřcích“), po němž následovaly popravy a věznění poražených i paranoidně vymyšlených politických odpůrců, loupeživé znárodňování, likvidace drobných živnostníků a zemědělců a čtyřicetileté experimentální hospodaření, které zdevastovalo hospodářský odkaz 1.republiky.

„Povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.) - a jak je z dosavadních historických zkušeností patrno, povaha iniciátorů a ideových vůdců všech společenských převratů a změn tedy může být pro danou společnost buď démonem mnohem horším, než jsou ty nejbujnější představy o pekle (např. Čína, Kambodža, Kuba apod.), anebo i pravým požehnáním, o jakém snil Platón (427-347 př.n.l.) ve svých idealistických představách o moudrém a osvíceném vládci (až na nepočetné výjimky to však byla pouze nereálná idea). Stojí za pozornost, že státotvornou filosofii nejlépe rozpracovali čínští filosofové již před více jak 3000 léty – naši „vzdělaní“ politici se však o tom nikdy nezmínili. Buď totiž tyto knihy nikdy nečetli (což je zřejmě nejblíže pravdě), anebo se neodvažovali provokovat současné čínské vedení odvážnou citací zakázaných čínských filosofů.

„Chceš-li založit stát, nikdy se neopírej o malé lidi!“

(čínská sbírka moudrostí „Kniha proměn“ – 12.-6.stol.př.n.l.)

„Přizveš-li k moci moudré a osvícené, jako bys základy pro stabilitu státu položil.“

(čínská sbírka moudrostí „Kniha písní“ – 11.-6.stol.př.n.l.)

Moudrost roste z protivenství a zla, neboť něco ji musí iniciovat. Pokud by totiž všichni lidé byli od přírody dobří, slušní a poctiví (iracionální představy naivních idealistů), nikdo by nevěděl, co je dobro a co je zlo. Pokud totiž budete pozorně číst a analyzovat moudré výroky starověkých čínských filosofů, zjistíte, jak těžce prožívali tehdejší špatné vlády, dlouhodobé místní války a množství nespravedlností, krutostí a zla. Podobné to bylo i ve starověkém Řecku a Římě, přičemž v celé Evropě i v „Novém světě“ byly knihy antických autorů vždycky dostupnější a čtenější (kdopak by je četl v Africe?). A jelikož intelektuální vrstva obyvatel „Nového světa“ byla nejen velice vzdělaná (znalost francouzštiny byla zcela běžná a někteří z nich hovořili i latinsky a řecky), ale i velice citlivá na „neinteligentní“, nespravedlivé, povýšené a zpupné chování anglických úředníků, lze tím snadno vysvětlit, že je porovnávali s těmito starověkými mravními i právními příkazy:

„Spravedlnost je základem států!“

(Iustitia regnorum fundamentum est!

„Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest!“

(Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere)

Spojené státy americké tedy vznikly nejen díky nerozumné a nerozvážné britské politice (útlak a násilí vždycky vzbuzuje odpor), ale především díky společnému úsilí mimořádně vzdělaných právníků, vědců, filosofů, politiků i vojáků (vesměs potomků středoevropských přistěhovalců včetně Čechů), které spojovaly ideály humanismu, zakotvené v Deklaraci nezávislosti USA, sepsané vynikajícím právníkem a pozdějším prezidentem USA Thomasem Jeffersonem a ratifikované na zasedání Kontinentálního kongresu USA 4.7.1776 podpisy 39 zástupců třinácti bývalých britských kolonií. Mechanismus vzniku Československa byl přitom velice podobný a jména jeho původních ideových vůdců rovněž vzbuzovala všeobecnou úctu (Tomáš Garrique Masaryk, Edvard Beneš, Alois Rašín, Karel Kramář, Milan Rastislav Štefánik ad.). Naproti tomu rozpad Československa v r.1939 měl zcela opačné „intelektuální“ kořeny, kterými byl primitivní a cíleně živený slovenský nacionalismus (byl snad někdo z vůdců tohoto státu filosof?), jehož povahu nejlépe vystihují servilní spolupráce s nacistickým Německem, vzedmutý antisemitismus a deportace Židů do koncentračních táborů. Je pozoruhodné, že podobně „intelektuálně křivě“ probíhal i rozpad Československa 31.12.1992, který nebyl nutný, potřebný ani společensky prospěšný, neboť oba nově vzniklé státy vyšly z tohoto dělení výrazně ekonomicky i mezinárodně oslabeny. Jedním z důvodů tohoto rozpadu státu přitom byl totiž opět cíleně živený slovenský nacionalismus, který nacházel odezvu především u lidí oživujících ideu fašistického Slovenského štátu (tento problém přetrvává na Slovensku dosud), a tím druhým a přitom základním důvodem bylo rovnovážné uspokojení trýznivé touhy po moci dvou ješitných egocentriků Václava Klause a Vladimíra Mečiara.

Příkladů všech secesí, revolucí, převratů i vojenských pučů už bylo bezpočet a zejména v Africe jsou stále velice časté. Málokdy však měly nutně řešitelné objektivní příčiny (až příliš často se tím totiž nic nevyřešilo) a mnohým obyvatelům bývalých kolonií se dokonce stýská po bývalém koloniálním pořádku (fungující úřady, policie i právo). Základní motivací takových „neinteligentně“ provedených společenských změn totiž byla především touha po majetku a moci - pak už stačilo pouze vyprovokovat kolektivní zlobu a nenávist a na vzedmutých vlnách těchto emocí „doplout do vytouženého přístavu“, kterým byl zpravidla královský anebo prezidentský palác. Ani v jediné zemi postižené tímto „morem zla “ se totiž nenašel ani jediný ušlechtilý, vzdělaný, moudrý, uvážlivý, důstojný, odvážný a obecně uznávaný člověk, který by se odvážil zvolat: „Občané, uklidněte se a myslete! („Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno!“ - Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.). Když podíváte na všechny ty bývalé „revolucionáře“, kteří kdysi s rozzářenýma očima slibovali nesplnitelné (v naprosté většině případů to byli zločinci, lháři a podvodníci, kteří mnohdy své krátkodobé politické dobrodružství ani nepřežili) a porovnáte jejich slova i následné skutky se slovy a skutky sedmi „Otců zakladatelů USA“ (Benjamina Franklina, Thomase Jeffersona, George Washingtona, Johna Adamse, Johna Jaye, Jamese Madisona a Alexandra Hamiltona), pak vám musí být jasné, proč se v těchto zemích nenašel nikdo, kdo by včas zbrzdil vášně davu a touhu po násilí, vraždění, loupení a ničení. Kde by ostatně takové jedince vzali? „Otcové zakladatelé“ totiž byli „aristokraté ducha“ (pravdou je, že jako majetní lidé měli pro svůj duševní rozvoj ty nejlepší podmínky), zatímco ti druzí byli povětšinou nemajetní, zneuznaní, závistiví, zlostní a zapšklí „duševní plebejci“, zoufale toužící po uznání, majetku a moci. Příkladů takových strašidelných krutovládců v Asii i Africe naleznete bezpočet (Mao Ce-tung, Pol Pot, Idi Amin, Jean-Bédel Bokassa, Mengistu Haile Mariam aj.).

Nezapomínejme na to, že individuální i kolektivní (společenské) bytí je ve své podstatě strastné. Tento základní lidský problém jako první definoval indický filosof a první analytický psycholog Siddhártha Gautama zvaný Buddha (asi 563-483 př.n.l.), který pravil, že chceme-li se zbavit strasti, musíme nejprve poznat její podstatu i příčiny. Jako první cestu vedoucí k zániku strasti proto označil správné poznání (též poznání pravé a tudíž pravdivé), druhou cestou bylo správné rozhodnutí, třetí cestou správná mluva a čtvrtou cestou správné jednání (další čtyři cesty měly pouze individuální charakter – správná životospráva, správná snaha, správné rozjímání a správné duchovní soustředění). A jelikož filosofie je „košatý strom s mnoha větvemi i plody“, pak rostou-li na takovém „stromě“ ještě takové stoické ctnosti, jakými jsou moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost, pak při užívání takového „ovoce“ má jakákoliv změna společenského a politického systému naději na úspěch. Není-li tomu tak a „špatní sadaři“ pěstují „špatná ovoce“, musí každý nerozumně provedený převrat (revoluce) nutně skončit fiaskem, ne-li přímo krvavou společenskou katastrofou.

„Je třeba, aby muži filosofové byli znalí velmi mnoha věcí!“ (Hérakleitos)

Tato poučka platí i pro politiky, leč ti se v naprosté většině případů domnívají, že v okamžiku svého zvolení do funkce se automaticky stali vševědoucími.

„Historie je učitelkou života“ (Historia magistra vitae est; Marcus Tullius Cicero). Vraťme se tedy z historie do naší nepříliš povznášející reality a při tom porovnání rychle zjistíme, co všechno jsme měli a mohli předpokládat. Díky katastrofálně zanedbanému historickému, filosofickému i mravnímu vzdělání se totiž také v naší republice po listopadu 1989 mnoho lidí naivně domnívalo, že konečně po čtyřiceti létech cílené likvidace základních mravních hodnot nastává „nová doba“ a otevírá se nám „světlá cesta k osvícenému lidství“. Skuteční historici a filosofové (a těch bylo opravdu velice málo) však už tehdy měli oprávněné obavy z dalšího vývoje, neboť ty „světlé zítřky“ nepromýšleli a nepřipravovali nějací idealističtí „Otcové zakladatelé“, ale vyjma naivního idealisty Václava Havla (který však nebyl vzdělaným historikem, filosofem ani politikem) tak činily mocichtivé a chamtivostí zaslepené „svazy známých“, které měly již od minulého režimu nejen vzájemné vazby, ale i ekonomicky využitelné informace. „Mít známé – to je poklad!“ (starověké čínské přísloví). Ani jediný člen těchto neformálních „svazů známých“ totiž nebyl natolik poctivý, aby myslel na někoho jiného než na sebe. Ti všichni tedy jako „vlci hladoví“ okamžitě vycítili vhodnou příležitost „k lovu“, tj. k získání vlivu, moci a kořisti. Ještě dnes jsou velice dobře známa jména zázračně zbohatlých politiků, kteří „kázali vodu, ale pili víno“, a kteří přes svoji evidentní mravní nedostatečnost „ukořistili“ nejvyšší státní funkce. Nikdo si tehdy nevzpomněl na slova Victora Huga (1802-1885): „Národy mnohdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu.“ Kolikrát v historii lidstva se to už stalo a kolikrát už proběhly společenské převraty nejen podobným způsobem, ale i s podobnými následky? Kdekoliv totiž nevládl zdravý rozum a mravní principy chování, vždycky muselo nevyhnutelně dojít k praktické realizaci „velkého zákona drzosti“, který příhodně popsal sovětský psychiatr Vladimír Levi (jako téměř každý vynikající sovětský vědec židovského původu): „Mezi silnými zvítězí drzejší, mezi drzými zvítězí silnější!“ Ani jediný z nich by přitom mezi americkými ani československými „Otci zakladateli“ nemohl uspět a jako „vadný kus“ by byl okamžitě společensky diskvalifikován. Slyšel snad vůbec někdy někdo od našich současných sebestředných a samolibých „vzdělanců“ nějaká ušlechtilá moudra namísto sebechvály?

„Země bez mudrců nepozná pravdu a spravedlnost.“

(Kronika dynastie Chan - 202 př.n.l. – 220 n.l.)

„Řídit stát bez účasti schopných a moudrých je totéž, jako léčit nemoc bez účinných léků.“ (čínský filosof Cchuej Š z doby dynastie Chan; bližší data jsou neznámá)

„Odkud vím, že se stát záhy ocitne v chaosu? Všimni si, že jeho vláda nemiluje schopné a ctnostné.“

(čínský filosof Wang Fu z doby dynastie Chan; bližší data jsou neznámá)

Marná byla všechna varování, včasné výzvy k šetrnosti i snahy po „umravnění“ společnosti a nastolení slušných, poctivých a spravedlivých mezilidských vztahů. Lze totiž prokázat, kdo z našich politiků nutil banky k úvěrování zločinné privatizace „za každou cenu“ a k čemu to vedlo (několik bank totiž díky tomu zkrachovalo), a lze rovněž prokázat, kdo z našich politiků nebyl schopen rozpoznat „čisté peníze“ od těch „špinavých“.
„Jestliže v mravech a zvyklostech života nebude dost šetrnosti a skromnosti, pak hospodářství země nebude bohaté.“

(čínský filosof Lin Pu z doby dynastie Sung – asi 960-1279; bližší data jsou neznámá)

Jak to však měli všichni ti samolibí „revolucionáři“, „věštci“, „slovutní ekonomové“ a „sečtělí“ politici vědět, když o státotvorné čínské filosofii nic nevěděli? Že by snad někdy někdo z nich citoval Lao-c´, Konfucia anebo Sün-c´? Ostatně proč by měli o sobě číst nepříjemnou pravdu, když se dodnes považují za ty „nejlepší a největší“? Mnozí z nich jsou přitom byli anebo stále ještě jsou velkými příznivci komunistické Číny, jejíž brutální metody vládnutí dokonce považovali za inspirativní, přestože jim bylo známo, že její vláda po vzoru svých starověkých vládců nejenže nemiluje schopné a ctnostné, ale rovnou je likviduje (v jimi obdivovaném totalitním Rusku je to ještě horší, neboť před starověkem tam nebylo nic, starověk tam neexistoval a v následujícím středověkém i novověkém „džingischánském prostředí“ nemohla vzniknout jakákoliv smysluplná filosofie). Jejich první snahou však bylo „zhasnout“ a rychle něco ukořistit, než se na „kořist“ slétnou další „supi“. Na výchovu ke slušnosti, poctivosti a dokonce skromnosti se proto programově zapomnělo a mravnost byla označena za přežitek minulosti. Nedivme se proto tomu dramatickému poklesu slušného chování a nárůstu agresivity, nepoctivosti, zloby, závisti i nenávisti. Není to však nic nového pod sluncem (Nihil novi sub Sole) a podobný vývoj předpovídal již Lucius Annaeus Seneca ve své knize „O dobrodiních“):

„Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci.“

Ve starověku byly velice oblíbené nejen životopisy slavných lidí, sepsané historiky Liviem, Suetoniem, Tacitem aj., ale i jejich srovnávání, které mělo odhalit jejich ctnosti i nectnosti a tím být i návodem k mravnému chování. Srovnávací metodou proslul zejména řecký spisovatel Plútarchos z Chairóneie (asi 50-120 n.l.), který kromě jiného sepsal i souběžné životopisy 23 významných Řeků a Římanů. U nás však nic takového nemáme (není to totiž politicky žádané) a proto si tedy zkuste sami srovnat životopisy amerických i československých „Otců zakladatelů“ s životopisy našich politiků po r.1989 a pokuste se u našich současníků nalézt takové pozitivní povahové vlastnosti (ctnosti), které byste byli ochotni přikázat svým dětem k osvojení jako příkladný vzorec chování. Nejenže nebudete úspěšní, ale navíc okamžitě zjistíte veliké intelektuální a mravní rozdíly, jakož i to, jak vás klamou předstíráním svých kvalit. Pokud byste tedy porovnali pouze životopis a dílo vědce, filosofa a politika Benjamina Franklina s životopisem a dílem našeho „všeznalce“ Václava Klause, anebo životopis příkladně skromného a ukázněného 1.československého ministra financí Aloise Rašína s životopisem Miloše Zemana, budete nejen překvapeni, ale doslova ohromeni politickou průměrností a mravní podprůměrností těchto politických i ekonomických „velikánů“, které jejich příznivci stále ještě označují za geniální. Společenské hodnoty se totiž zásadně změnily, charakterové vady politiků se ve špatném politickém prostředí rozvinuly a my jsme se v zájmu vlastního duševního zdraví naučili být k jejich opakovaným mravním pokleskům tolerantní a dokonce i lhostejní, neboť jinak bychom se uzlobili.

Politiky i ekonomy oblíbený výrok „Peníze nesmrdí!“ (Pecunia non olet) pronesl římský císař Vespasianus (9-79 n.l.), když vysvětloval svému synu Titovi, proč zdanil odběr moči z veřejných záchodků pro potřeby koželužců (jirchářů; blíže viz Suetonius – „Životopisy dvanácti císařů“). Na rozdíl od našich „geniálních a jasnozřivých“ ekonomů však Vespasianus patřil mezi osvícené vládce, neboť nemyslel jen na sebe, ale uvážlivou ekonomikou a zejména příkladnou šetrností stabilizoval římské finance a tím i celé římské impérium, které tehdy sahalo od Sýrie až po Británii (co tehdy znamenalo keltské území Bójů, kde nyní žijeme my?). Jen naivní fantasta by však mohl říci o naší popřevratové experimentální ekonomice něco alespoň přibližně pochvalného, natož o lidech, jejichž představy o stabilizované ekonomice se především realizovaly na jejich vlastních stabilizovaných účtech. Alois Rašín by nad myšlením i praktikami porevolučních „likvidátorů“ a současných ekonomů ustrnul hrůzou.

Je nemožné chtít na sebestředných, ješitných, zištných a mocichtivých lidech, aby se chovali poctivě a dokonce aby něco nezištně zakládali – nejsou toho schopni a nedokáží to, neboť jejich povaha, nevědomost, nerozumnost a ustálené „plebejské“ zvyky jim to nedovolí. Poctivost je totiž vnitřní ctnost a pečlivě pěstovaná vnější dovednost. Kdo totiž neumí být poctivý a přísný vůči sobě (a to ve všech směrech!), nemůže být ani poctivý vůči jiným. A jelikož většina lidí nedokáže poctivě hodnotit sama sebe, analyzovat tok vlastních myšlenek a včas zastavit myšlenky zlé a nepoctivé (sedmá Buddhova cesta vedoucí k zániku strasti – tj. správné rozjímání), nedokáže ani ovládnout lákavou příležitost k nepoctivému zbohatnutí („urvi, co můžeš!“ a „příležitost dělá zloděje“). Goethův Mefistofeles by měl radost, kdyby viděl ty naše dnešní hamižné Harpagony a dony Sallusty, kteří ve dne i v noci myslí na peníze a bojí se, že je o ně někdo připraví! Nelze se tedy ani divit, že je mezi námi tolik lží, záludností, vychytralostí, lstivostí a nepoctivostí. Nepoctivost je totiž nectnost získaná nejen zápornými příklady úspěšných nepoctivců (jejich pravdivý životopis nikdo raději nenapíše!), ale i vnější výchovou a vlastní sebevýchovou.

„Kdo neuznává poctivost, pobere všechno, na co přijde,

komu schází smysl pro stud, svévolně si bude dělat, cokoli si zamane.“

(čínský státník Ou-jang Siou – 1007-1072)

„Lidská přirozenost je zlá, to dobré v ní je pouze vychované.

Pokud jde o jeho přirozenost, člověk se rodí s touhou po zisku.

Bude-li tuto touhu sledovat, bude výsledkem svár a ohleduplnost vymizí…

Jedině pod vlivem učitelů a zákonů a pod vedením pravidel slušnosti

a spravedlnosti jsou tedy lidé ohleduplní a slušní a zachovávají pořádek.“

(konfuciánský filosof Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

„Je těžké bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“ (Hérakleitos)

„Všeliký zlý úděl, jakýkoliv je na tomto nebo na onom světě,

má svůj kořen v nevědomosti a v nakupení touhy a žádostivosti.“ (Buddha)

Jen nemnoho bohatých lidí dokáže se svým bohatstvím zacházet rozumně a uvážlivě, aby sloužilo i jiným, na které se štěstí nikdy neusmálo. Nepřeceňujte totiž lidské schopnosti, neboť mnozí lidé se mohou sebevíce snažit a stejně neuspějí, zatímco jiným i bez námahy (a tudíž i nezaslouženě) prší štěstí do klína. Společenská sounáležitost, štědrost a soucitnost totiž činí jakoukoliv společnost pevnou a odolnou, zatímco závist, chamtivost, bezohlednost a sobectví ji ohrožují a rozkládají.

„Prospěch jednotlivcův má být zároveň prospěchem celku; neboť kdyby každý chtěl uchvátit všechen prospěch jen pro sebe, lidská společnost by se zcela rozpadla.“

(Marcus Tullius Cicero; O povinnostech, Kniha III/6)

„Říkám vám:

ani slabost obranných opevnění,

ani rozbití a rozprášení armády,

ani vypálení a zničení polí,

ani vydrancování a vyplenění obydlí,

není pro krajinu tak velkou pohromou,

jako když vrchnost přestane respektovat principy Cesty Tao,

jako když si poddaní nemají víc z koho příklad brát,

jako když se neprávo stane v krajině zákonem!

Věru nevyjde slunce pokojných dní nad touto krajinou!“ (Sün-c´)

Američtí „Otcové zakladatelé“ nebyli motivováni touhou po zisku, ale opravdu poctivou touhou po svobodě, samostatnosti a nezištné službě svým spoluobčanům, neboť jinak by nezískali jejich podporu, v boji proti Angličanům by neuspěli a sami by skončili na popravišti. Podařilo se to i našim „Otcům zakladatelům“ v r.1918 (také přitom riskovali svůj život), ale už se to nemohlo podařit našim politickým dobrodruhům v r.1989, neboť na to neměli náležité vědomosti, zkušenosti ani mravní kvality. O takových lidech příhodně pravil Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.-65 n.l.): „Nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“ Všichni pyšní a sebejistí lidé sice cizími radami pohrdají (jsou přece „nejlepší a největší“), avšak neškodilo by, kdyby si alespoň zapamatovali tato varovná slova nejstaršího známého čínského filosofa Lao-c´ (6.stol.př.n.l.), která jsou obdobou našeho rčení „žádný strom neroste do nebe“:

„Povýšil, zbohatnul, pýchou se nadmul.

Sám sobě cestu k neštěstí otevřel.“

Žádný „úspěšný“ politik (co je ostatně mravním kritériem úspěšnosti?) by si neměl být jist trvalostí svého štěstí, neboť i Štěstěna se někdy unaví a konce mnohých mocných byly mnohdy velice neblahé. A jelikož se nikdo z našich politiků neřídí radou římského dramatika Publilia Syra (1.stol.př.n.l.): „je dobrá pověst jistější než peníze“, zcela jistě se nedočkají chvály ani slávy a některé z nich bude jejich špatná pověst provázet ještě dlouhá léta po jejich smrti. „Neboť právo provází člověka za života a i dále po něm.“ (Buddha).

V Plzni dne 4.2.2024