Zlo je lidské dílo

Prastaré tlupy primátů vždycky útočily na území obývané jinými primáty (ostatně dosud to dělají i jiné zvířecí druhy), které vyháněly z jejich území a nezřídka je i do posledního vybily (nelze říci vyvraždili, protože vražda je lidský zločin spáchaný ve zlém úmyslu). Tento útočný pud, motivovaný pudem sebezáchovy, pudem shromažďovacím (hamižností, kořistnictvím) a pudem po uplatnění, byl zachován a jako účelný i „úspěšný“ byl rozvíjen po statisíce let až do dob, kdy se ze zvířecích tlup primátů staly tlupy lidské. Etika tehdy ještě neexistovala a dnešní archeologické vykopávky na různých místech světa potvrzují, že surové vyvražďování celých místních tlup, rodů, kmenů a etnik včetně obsazování jejich území bylo od pradávna běžnou zvyklostí, protože silnější vždycky zvítězil a až do vzniku otrokářství zajatce nepotřeboval. A pokračovalo to stále dál a ve stále větším měřítku. Genocida proto byla v pravěku, starověku i středověku velice častým jevem a bylo běžné i vyvražďování celých konkurenčních anebo vládnoucích rodů, které porazil jiný ambicózní rod. Známe to i z naší středověké historie.

Násilnické a netolerantní místní a skupinové zvyklosti přetrvaly u mnohých etnik, národností a národů až do současnosti a staly se základem jejich trvalé zlé pověsti. Typická je např. muslimská morálka a v současnosti to vidíme i na Ukrajině, kde mnohonárodnostní loupeživé hordy ruské armády nejen vraždí, ale i kradou a loupí na co přijdou. Stojí za pozornost, že muslimové se dokonce chlubí svými loupeživými a pirátskými tradicemi a dokonce je stále oživují (např. somálští piráti). Protože však kromě jimi nenáviděné Bible nemají o své historii před Mohamedem žádnou vlastní historickou knihu, nevědí nic o tom, že o jejich (genetickém) sklonu k loupežnictví psal již římský historik Titus Livius se svém obsáhlém díle „Dějiny římské od založení Města“. Tehdy popisoval počínání arabských účastníků punské války těmito slovy:

„Zcela ty lidi zaujal dokonce i zvyk, nešťastně vrozený tomu kmeni, že si odbývali vojenskou službu v loupežných přepadech.“ (Kniha XXVIII/12)

„Válka v Bruttiu byla vedena spíše lupičskými přepady než podle válečných pravidel; začali si tak vést Numidové a Bruttijci se tomu mravu přizpůsobili, ani ne tak pro spolek uzavřený s Puny, jako že spíše svou vlastní povahou byli k tomu náchylní. Nakonec i Římané, jako by tím byli nakažení, našli zalíbení v lupu.“ (Kniha XXIX/6)

Za pozornost též stojí tato slova židovského historika Josefa Flavia (asi 37-100 n.l.), která napsal o počínání pomocných arabských sborů římského vojska při dobývání Jeruzaléma:

„Mnoho Arabů a Syřané prosebníky o milost párali a prohledávali jim břicha. Myslím, že nad toto utrpení se nic horšího Židům nestalo. Za jedinou noc jich bylo rozpáráno na dva tisíce.“ (Válka židovská; Kniha V/551,552)

Nedovzdělaní pseudohumanisté, žijící v bludných představách o přirozené lidské dobrotě, to sice jen velice neradi čtou anebo slyší, ale syrová pravda je taková, že „pudy klackem neumlátíš!“ Z hlediska našeho „vyššího principu mravního“ se sice můžeme pohoršovat na občanskými válkami v Africe, kdy příslušníci jednoho etnika okrádají, olupují, vyvražďují, znásilňují a zotročují příslušníky jiného etnika, avšak protože tam nikdy nedosáhli a patrně ani nedosáhnou civilizované úrovně, zákonitě se chovají stejně jako jejich primitivní praprapředkové, a to i včetně občasného kanibalismu. Ostatně je pravděpobné, že kdyby příslušníci minoritního napadeného etnika byli majoritou a byli lépe vybaveni zbraněmi, chovali by se naprosto stejně. Tato archaická pudová agresivita „okořeněná“ kořistnictvím je historicky známým faktem a postupně se objevila u Sumerů, Indů, Egypťanů, Židů, Peršanů, Řeků, Římanů, Kartháginců, Číňanů, Mongolů, Hunů, Avarů, Tatarů, Vikingů, Arabů, Turků, Portugalců, Španělů, Angličanů, Francouzů, Holanďanů, Belgičanů, Rusů, Japonců, Němců, Američanů atd. U některých národů postupně vymizela, někde se zmírnila, někde stále trvá a někde se ještě více rozvinula a nabyla zcela nových podob. Dobyvačné války, válečné spory o území, kolonialismus, „objevitelské“ cesty zastírající chamtivost apod. – to vše je výsledkem archaického pudu agresivního, shromažďovacího a pudu po uplatnění. Výjimkou nebyli ani severoameričtí a jihoameričtí Indiáni a dokonce ani černoši, kteří mezi sebou válčili s urputnou nenávistí a jejichž králové prosluli jako masoví vrazi a nelítostní obchodníci s otroky vlastní krve (odpůrci otrokářství a přívrženci hnutí „Black lives matter“ to buď nevědí anebo to úmyslně zamlčují). Čím jiným než kořistnickými pudy to může být, že při občanských nepokojích v USA se rabování dopouštějí výhradně příslušníci afroamerického etnika a u nás to po živelných pohromách dělají převážně příslušníci etnika romského? Jejich pudy jim totiž velí: „Ke krádeži buďme vždycky připraveni!“

Pudovou agresivitu, expanzionismus a kořistnictví výrazně rozvinul v 7.stol.n.l. Mohamed, v následujících staletích jeho arabští i turkističtí následovníci, ve 12.-13.stol. Čingischán, ve 14.-15.stol. Tamerlán, ve 20.století Lenin, Stalin, Mussolini, Hitler, Mao Ce-tung aj. a ve 21.století Putin, přičemž niterná podstata všech těchto nenávistných a vypjatě nacionalistických směrů (ve své podstatě primitivních tlupových snah po zvětšení svého území) je naprosto stejná – touha po moci, loupežení, kořistnictví, zvětšení ovládaného území, zotročení anebo genocida jiných etnik, národností a národů, násilí a brutalita.

II.

S primitivní účelností násilí a kořistnictví, posvěcenou postupně místními a skupinovými morálkami, obyčeji a zvyklostmi, se od pradávna neshodovaly představy o správnosti takového počínání. Silných, mocných, výbojných a násilnických jedinců totiž vždycky bylo přece jen podstatně méně než lidí ukřivděných a oloupených, takže si někteří ublížení lidé začali klást otázky, zda je takové počínání správné, zda by to schválily nadpřirozené přírodní síly (duchové, bohové) a zda to odpovídá i jejich představě o spravedlnosti a dokonalosti. Proto již ve 3.tisíciletí př.n.l. vznikly první představy o dobru, zlu, správnosti, spravedlnosti a mravnosti (Sumer, Egypt), které postupně vykrystalizovaly až ve filosofii, jejíž rozkvět nastal až v Řecku od 7.stol.př.n.l.. Źádné jiné období lidských dějin tak plodné na filosofy, astronomy, matematiky, geometry, stavitele a vynálezce, nad jejichž myšlenkovou kapacitou, tvůrčí představivostí a dovedností žasnou i mnozí současní filosofové, astrofyzici, matematici, umělci, architekti a vynálezci. Biblická legenda o tom, že Adam a Eva jedli ovoce ze stromu poznání a teprve poté poznali, co je dobré a co je zlé (Genesis, kap.3/6), je tedy pouhou věroučnou smyšlenkou, neboť žádné zázračné „jablko poznání“ nikdy neexistovalo. To by se totiž líným lidem a zejména líným studentům líbilo - nacpat se pouze jablky poznání (ke všemu ještě kradenými) a okamžitě získat rozum. Nad rozlišováním dobra a zla se totiž musí úporně myslet a ještě namáhavější je takové poznání uvést do praxe. Teprve filosofové napříč věky i kontinenty (a nikoli tedy kněží) totiž přišli na to, že základem mravnosti a dobra jsou moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost, zatímco nemravnost a zlo spočívají v jejich mnohotvárném opaku. Na rozdíl od dobra totiž zlo vždycky mělo, má a stále mít bude bezpočet nejodpornějších podob, neboť lidé jsou při vymýšlení a páchání zla mnohem vynalézavější než při konání dobra. Tento pudový sklon ke zlu potvrzuje i výrok čínského konfuciánského filosofa Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.), že „přirozenost lidská je v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované.“ V žádné náboženské knize ani politické příručce však takové srovnávací hodnocení dobra a zla nenajdete, neboť mezi všemi věřícími i přívrženci nejrůznějších „ismů“ mnohem snadněji naleznete bludaře, lháře, tmáře, podvodníky, fanatiky, sadisty a teroristy, než lidi přesvědčeně spravedlivé, poctivé a slušné, kteří konají dobré skutky bez očekávání vděku, odplaty, slávy a dokonce i bez očekávání pomyslné odměny na nebesích.

Od prapočátků své existence se lidstvo ubíralo podivuhodnými cestami – od surového a primitivního násilí až do ušlechtilého lidství a stanovení obecně stabilizačních mravních hodnot. Přesto v naprosté většině lidstva úporně přetrvává archaický primitivismus (vidíme to každodenně), neboť zlo je stále ještě mnohem výhodnější než dobro, myšlení bolí a než pravda ujde pár kroků, lež oběhne celý svět.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy.

Je největším neštěstím lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“ (Sün-c´)

Pokud se tedy zamyslíte nad historií lidstva, pravděpodobně dojdete k závěru, že celé lidstvo jako přírodní druh (až na mravně myslící výjimky) prokázalo svoji naprostou neúspěšnost. Jeho současná technická vyspělost mu totiž neumožňuje spokojené a bezstrastné žití a neumožňuje mu ani přežití. Buď se v důsledku své nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti samo vyhubí anebo je utrápená příroda zlikviduje suchem, povodněmi, požáry anebo sopečnými erupcemi.

III.

„Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci. Avšak tento stav věcí se nemění a nezmění, až na nepatrný pohyb na jednu nebo druhou stranu podobný vlnám, které příliv zanesl dál a odliv zase strhl zpátky ke spodní čáře břehů. Jednou se bude víc hřešit cizoložstvím než jinak a cudnost přetrhá uzdu. Podruhé se rozbují vášeň pro hostiny a labužnictví, nejodpornější zkáza majetku. Jindy převládne přehnaná péče o tělo a pozornost věnovaná tělesné kráse, která ohlašuje ošlivost ducha. Někdy zneužitá svoboda vyústí v nevázanost a troufalost. Pak zase propukne krutost soukromá i veřejná a šílenství občanských válek, jímž bude znesvěceno všechno ctihodné a svaté. Občas se dostane ke cti opilství a bude hrdinstvím vypít víc vína, než snesou ti druzí.

Neřesti nečekají na jednom místě, jsou pohyblivé, nesvorné a zmítají se hned sem, hned tam, vzájemně se honí a jsou zaháněny. Ta tak tedy musíme o sobě pronášet stále stejný soud – že jsme špatní, že jsme byli špatní a že (nerad to dodávám) budeme špatní. Stále budou vrazi, tyrani, cizoložníci, lupiči, svatokrádci, zrádci. Hlouběji než tihle všichni jsou nevděčníci, protože to všechno vychází z nevděčnosti, bez níž snad nevzniká žádný velký zločin.“ (Lucius Annaeus Seneca – 106-43 př.n.l.; O dobrodiních X)

Je pseudohumanistickou iluzí, že by všechna lidská etnika měla stejné sklony, schopnosti, rozpoznávací i volní vlastnosti a stejné hodnocení dobra i zla. Pravdou totiž je, že zvyklosti, pravidla chování a morální normy vznikaly v různých přírodních a sociálních podmínkách a proto i lidé jsou na různých místech světa různí. Někde proto bylo myslících a mravně uvažujících lidí více, někde méně a někde žádní. Tento rozdíl ve vývojových fázích přitom přetrvává a žádná politická proklamace jej neodstraní. Některá primitivní společenství (etnika) proto ustrnula ve vývojové fázi sběračtví (včetně krádeží) a některá v lupičství a násilnictví. Ve společenstvích, kde se postupně rodily pozorování, rozum, uvažování a srovnávání, se však lidé pokoušeli obohatit tvrdý a surový přírodní výběr (právo silnějšího) o vyspělejší místní morální zvyklosti a postupně i o vypěstované mravní principy, které se až ve starověkém Římě staly základem přirozenoprávní teorie o „vyšší spravedlnosti“ (ekvitě – aeguitas). Vývojové fáze lidstva jsou tedy přirozeně nerovné, mění se podle přírodních i sociálních podmínek a žádný teolog, politik, aktivista anebo teoretik humanismu s tím nic nenadělá.

„Cesta nahoru a dolů jedna a táž.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Přírodně-sociální faktory jsou jasné a popírat je mohou pouze demagogové, hlásající naprostou rovnost všech lidí. Lžou totiž sami sobě, protože musí vědět, že tomu tak není. Něco jiného je totiž rovnost před zákony, o kterou lidé vždycky usilovali, ale něco jiného jsou rovnost sociální, intelektuální a rovnost schopností i dovedností, které v důsledku vlastních pudů a činů dosáhnout nedokáží a mnohdy ani nechtějí.

„Lidé si vždycky žádali rovné právo, vždyť jinak by to ani právo nebylo.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l; O povinnostech, Kniha II/12)

Nehovořme tedy o etnické méněcennosti, ale o etnické nevyspělosti. Některá etnika jsou totiž tisíciletým a notoricky se opakujícím způsobem života natolik sociálně zformována, že se nikdy a nikde nepřizpůsobí jiným sociálním podmínkám a jinému pohledu na dobro a zlo. Na to by totiž potřebovala dalších nejméně tisíc let a to by ještě k tomu musela přidat vlastní aktivní úsilí, které účinně maří hloupost rozličných aktivistů, kteří se jim ve své naivitě snaží prospět nejrůznějšícmi pomocnými programy a přitom jim ve skutečnosti škodí. Čím je totiž etnická zaostalost vyšší, tím nižší je i snaha o vylepšení svého sociálního zařazení, zvláště když existuje tolik příležitostí k bezpracnému způsobu života (sociální podpory, dotace, krádeže, lupičství, podvody apod.). Každý živočišný druh se totiž přirozené chová tak, jak je to pro něj nejvýhodnější. V přírodě je tomu také tak – a my jsme pouhým přírodním druhem, který si ve své naivní pýše myslí, že přírodu ovládá. Je to nesmysl.

„K špatným nemůže tedy přijít nic, co by jim prospělo, dokonce nic, co by jim neškodilo, neboť všechno, čeho se jim dostane, přizpůsobují své přirozenosti a vnější výhody, které by prospívaly, kdyby se dostaly do lepších rukou, jsou pro ně zhoubné.“

(Lucius Annaeus Seneca – 106-43 př.n.l.; O dobrodiních XIII)

Všichni lidští tvorové jsou majiteli svých činů, dědici svých činů, příbuznými svých činů a útočištěm svých činů. Čin rozděluje tvory na dobré a zlé, proto jsou mezi nimi rozdíly.“ (Indický filosof Buddha – asi 564-484 př.n.l.; Madždžhima-nikájó 135)

Karháginský vojevůdce Hannibal (asi 247-183 př.n.l.) kdysi pravil, že „řeč pravdy je jednoduchá.“ Jen lidé historicky a filosoficky vzdělaní se však mohou uspokojit se stručným vysvětlením a dokonce i s jedinou větou, neboť jejich vlastní vědomosti a zkušenosti by učinily takovou úvahu okamžitě srozumitelnou a navíc pocitově (emočně) vysoce uspokojivou, neboť by doplnila mozaiku jejich poznání. Pseudohumanistickým blbnutím zmanipulovaní aktivisté by však okamžitě začali běsnit a křičet: „To je přece rasismus!“ I to je naprostý nesmysl, neboť tady vůbec nejde o nerovnost ras anebo etnik, ale o nerovnost mysli, slov a činů. Snad právě tato úvaha přiměje své čtenáře k hlubšímu zamyšlení.

„Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,

ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.

Neboť ač se všechno děje podle této řeči,

přece se podobají nezkušeným,

když se pokoušejí o taková slova a díla, jaká já vykládám,

rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje, jaké je.

Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,

tak jako zapomínají, co dělají spíce.“ (Hérakleitos z Efesu)

 

V Plzni dne 6.9.2022