Zpětný odraz našich myšlenek, slov a činů

Připusťme, že již ve starověku žili filosofové a laičtí psychologové, kteří z pouhého pečlivého pozorování lidského chování dovodili dosud platné zkušenostní poznatky, které vhodně doplňují naši současnou mozaiku poznání o lidské psychice. Nejvýznamnějším z nich byl indický filosof Buddha (asi 563-483 př.n.l.), který navázal na mnohem starší védské učení o odplatných účincích činů a vytvořil věroučnou teorii o činech myšlenkových, slovních a skutkových. Buddha byl totiž přesvědčen, že nejen konkrétní skutky, ale i myšlenky a slova jsou činy a že každý čin (karman) se za života anebo i po smrti zpětně odrazí k jeho původci. Je to sice pouhá důkazně nepotvrzená věrouka, ale patrně mnohý psycholog by na základě svých praktických zkušeností potvrdil totéž.

„To, co člověk koná svým myšlením, řečí a tělem,

to ho provází jako stín nikdy jej neopouštějící.“

„Ani v povětří, ani uprostřed moře, ani v útrobách hor není na světě místa,

kde by se člověk osvobodil od zlého činu.“

„Když zlý čin byl vykonán, nessedá ihned jako mléko,

ale jako doutnající oheň jde za pošetilcem a stále jej pálí.“

„Ničí čin se neztrácí, k tobě zpět zase jde, jeho pán ho zpět zase nabývá.“

„Jsou tři značky, výrazy a projevy blouda u člověka bláhového, a sice:

bloud myslívá věci neblahé a špatné,

vyslovuje řečí slova neblahá a špatná

a provádí činy (tj. skutky) neblahé a špatné.

Jsou tři značky, výrazy a projevy mudrce u člověka moudrého, a sice:

mudrc myslívá věci spásné a dobré,

vyslovuje řečí slova spásná a dobrá

a provádí činy (tj. skutky) spásné a dobré.“

Buddha dále pravil, že (relativně) nejlépe jsou na tom ti, kteří jsou za své zlé myšlenky, slova a skutky ihned potrestáni jejich zlými odplatnými účinky (např. úrazem, nemocí, strastiplnými duševními stavy apod.). Ti totiž mají příležitost se ze svých chyb poučit a napravit, zatímco ti ostatní si svá provinění přenáší do své další životní existence, neboť podle Buddhy „právo provází člověka za života a i dále po něm“. Také naši předkové však věděli, že „chybami se člověk nejvíc učí“, a psychologové pak tuto laickou zkušenost definovali tak, že „záporné emoce mají funkci učení.“ Pokud totiž ke zjevnému a citelnému odplatnému účinku za zlý čin (myšlenky, slova a skutky) nedojde a není tak splněna „funkce učení“, toto zlo se do mysli jejich původce odrazí skrytě a v jeho mysli zakoření. Soustavným vypouštěním zla a jeho zpětným odrážením tak dochází k postupné deformaci lidské psychiky a tím se vytvářejí nejrůznější negativní povahové vlastnosti (nectnosti) – např. nerozvážnost, nepoctivost, chamtivost, lakota, prolhanost, pokrytectví, pomlouvačnost, neslušnost, neskromnost, nezdrženlivost, požitkářství, zhýralost, zatvrzelost, podezřívavost, závistivost, popudlivost, hrubost, zlostnost, útočnost, zbabělost, bezohlednost, bezcitnost, násilnictví, krutost apod. Tyto postupně nashromážděné povahové defekty mysli jsou pak pro takto postiženého člověka pravým démonem (či prokletím, lze si vybrat, co je horší) a jako vypěstovaná součást genetické výbavy mohou být i prokletím pro jeho potomky.

„Co je, mniši, zakalením srdce?

Sobectví, zlomyslnost, zlost, podlost, závist, žárlivost, podvodnost, potměšilost, svéhlavost, prudkost, domýšlivost, zpupnost, nedbalost, lenost a lehkomyslnost.

Kdo poznal, že tyto vlastnosti jsou zakalením srdce, zapře je a zapudí je, načež se jeho srdce očistí jako znečištěný šat po vyprání anebo znečištěné zlato v tavicím kelímku.“ (Buddha)

„Povaha je člověku démonem.“

(Buddhův současník Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Stejný proces probíhá u lidí, kteří konají samé dobré činy myšlenkové, slovní i skutkové. I tyto činy se totiž zpětně odrážejí do myslí jejich původců a dobro v nich upevňují. Tak vznikají pozitivní povahové vlastnosti (ctnosti) – např. moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost, soucitnost apod. Buddha tedy učil uvědomělé sebevýchově, kterou považoval na cestu k dokonalosti.

„Nikoli na jiných, mniši, nýbrž na sobě je třeba pracovat!

Jednotlivou, mniši, je dokonalost, nijak všeobecnou!“

„Nikoli na chyby jiných, nikoli na to, co jiní vykonali nebo co nevykonali,

nýbrž na to ať každý hledí, co sám vykonal a co sám nevykonal.“

„Taková je mravnost, takové je soustředění, taková je moudrost.

Soustředění, rozvíjené na základě mravnosti, nese velké ovoce, velký prospěch.

Moudrost, rozvíjená na základě soustředění, nese velké ovoce, velký prospěch.

Mysl, rozvíjená na základě moudrosti, je osvobozena od vad,

to jest od smyslové touhy, od špatných názorů a od nevědomosti.“

„Kdo zadrží svůj hněv, který náhle vypukl jako rozjetý vůz,

toho nazývám vozatajem; jiní lidé jenom uzdu drží.

Ovládáním potlač hněv, dobrem zlého překonej,

darem přemáhej lakomce a pravdou lháře.“

„Krásně promluvená řeč nese ovoce, je-li spojena s činy (skutky),

tak jako nádherný, krásně zbarvený květ, jestliže nádherně voní.“ (Buddha)

Buddha považoval sebezdokonalení za největší životní úspěch a prospěch. A jaké tedy doporučoval sebevýchovné metody? Tvrdou metodou bylo přitisknutí jazyka na horní patro, čímž bylo okamžitě zastaveno jakékoliv prudké pohnutí mysli a nastolen proces sebeovládání. Hlavně ovšem bylo nutné si na tuto metodu včas vzpomenout. Tou „měkčí“ metodou bylo uvažování o tom, jaký konkrétní pozitivní prospěch budou mít určité myšlenky, slova a skutky. Určitý návod poskytuje Buddhova rozprava „Zášť a její přemožení“.

Tak jsem slyšel:

Jednou Vznešený oslovil shromážděné mnichy touto řečí:

„Je devět druhů zášti, mniši, které člověk pociťuje. Kterých devět?

V myšlence: „Od mi uškodil“ pociťuje zášť.

V myšlence: „On mi škodí,

on mi chce škodit,

on uškodil mému milému příteli,

on škodí mému milému příteli,

on chce škodit mému milému příteli,

on pomohl mému úhlavnímu nepříteli,

on pomáhá mému úhlavnímu nepříteli,

on chce pomáhat mému úhlavnímu nepříteli“;

v těchto myšlenkách pociťuje zášť a také je i bez veškerého podnětu popuzen.

Je devět způsobů přemožení zášti, mniši, které člověk volí k přemožení zášti.

Kterých devět?

V myšlence: „Co mi to prospěje, budu-li si myslit, že mi uškodil?“ přemůže zášť.

V myšlence: „Co mi to prospěje, budu-li myslit, že mi škodí,

že mi chce škodit,

že uškodil mému milému příteli,

že škodí mému milému příteli,

že chce škodit mému milému příteli,

že pomohl mému úhlavnímu nepříteli,

že pomáhá mému úhlavnímu nepříteli,

že chce pomáhat mému úhlavnímu nepříteli?“;

v těchto myšlenkách přemůže zášť a proto není bez veškerého podnětu popuzen.

To je devět druhů přemožení zášti, mniši!“

Tak pravil Vznešený. Spokojeni, těšili se mniši ze slov Vznešeného.

Nepřeceňujme sílu lidského rozumu a vůle. Stále jsme pouhou součástí přírody a proto mnohé vnější i vnitřní podněty a vlivy přijímá naše mysl nezávisle na rozumu a vůli. Některé z těchto podnětů a vlivů totiž padnou na „půdu dobrou“, jiné na „půdu vyprahlou, skalnatou a zlobou i jedy prosáklou“. My sami takovou půdu připravujeme a jak s těmito podněty a vlivy naše mysl poté samovolně, intuitivně anebo rozumově naloží, záleží pouze na její vypěstované anebo zanedbané úrovni. Vnitřní zlo je proto spíše otevřeno vnějšímu zlu než dobru, a vnitřní dobro je spíše otevřeno vnějšímu dobru než zlu. Člověk nerozumný, nevědomý, hloupý, mravně nepevný anebo dokonce zkažený (bez rozdílu vzdělání i společenského postavení!) totiž nedokáže kontrolovat své myšlenkové, slovní a skutkové činy a zejména snadno podléhá špatnému vlivu okolního prostředí. Takto např. vznikají i mnohé negativní profesionální deformace, které se projevují zvláště u policistů, státních zástupců, soudců, advokátů a politiků. Málokdo z nich si totiž uvědomuje, jak málo stačí k tomu, aby se ve špatném prostředí zkazil a ve špatnostech ještě více rozvinul, zvláště pokud nikdy náležitě „neobdělával půdu své mysli“. Ani sebevýznamnější společenské postavení a množství majetku přitom nevyváží charakterové vady, zakořeněné zlo a špatnou pověst. Podobným způsobem se soustřeďuje zlo i ve fanatických náboženských, politických anebo občanských seskupeních, u nichž je patrná nejen naprostá absence racionálního myšlení a sebeovládání, ale i mravních principů chování. Jejich myšlenkové, písemné, slovní i skutkové činy totiž hovoří jasnou řečí, jaký je intelektuální a mravní základ v jejich myslích. Byla by přitom mylná domněnka, že automatickým předpokladem vysoké lidské kvality je vysoké vzdělání. Ani tomu tak není, neboť již Hérakleitos pravil, že „mnohoučenost nenaučí rozumnosti“. Známe jich mnoho.

Pouze dlouhodobé studium filosofie „zorává“ mysli neprobuzené, připravuje je ke správnému přijetí a vyhodnocení vnitřních i vnějších podnětů a vlivů a vydává dobré plody, tj. správná slova i správné skutky. Lehčím druhem léčby rozkolísaných, nepevných a deformovaných myslí je pak kontakt s malými dětmi, který by bylo možno označit jako pedoterapii. Vyhledávejte je, usmívejte se na ně, zamávejte jim a hovořte s nimi. Mají totiž radost, když si jich někdo všímá, a pokud se vám opakovaně podaří navázat s nimi oční i slovní kontakt, postupně zjistíte, jak se vám projasňuje mysl a jak se stáváte vlídnější a smířlivější. Bohužel to nedělají ani mnohé matky, které bezmyšlenkovitě před sebou tlačí kočárek s dítětem zírajícím kupředu, nepozorují, jak mu vítr fouká prach do očí, nemluví na ně, nezpívají mu, nenavazují s ním stálý oční kontakt a jejich pozornost je zaměřena pouze na mobilní telefon. Ochuzují tak nejen své dítě, ale i sebe.

Protože zlo v lidských myslích je již po celá tisíciletí kořenem i zdrojem strasti, připomeňme si tedy alespoň první čtyři Buddhovy cesty vedoucí k jejímu zániku: správné poznání, správné rozhodnutí, správná mluva a správné jednání. Přestože od Buddhových slov již uplynulo 2500 let, nelze říci, že by se myšlení většiny lidí změnilo k lepšímu – ba právě naopak je důvod k domněnce, že inteligence na celé Zemi je patrně konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá.

„Nevědomost je největší skvrna; očistěte se od této skvrny a buďte bez poskvrny!“

„Slepotou je raněn tento svět, a jen málokdo prohlédne!“ (Buddha)

V Plzni dne 14.5.2023