Zrcadlo politické špatnosti 1

Úvod

 

 

Motto:

„Znaky nepořádku a neklidu jsou tyto:

lidé nosí přepychové oděvy,

muži se zdobí jako ženy,

mravy jsou nevázané,

lidé jsou zaměřeni pouze na zisk,

jejich činnost je neuspořádaná,

zvuky a hudby nepřístojné,

lidé nezachovávají zákony slušnosti,

starají se jen o vnější krásu a o udržování své existence,

nezachovávají pořádek.“

(Čínský konfuciánský filosof Sün-c´ - asi 313-238 př.n.l.)

 

 

Úvodem této skromné úvahy o politické špatnosti a nemravnosti považuji za zbytečné lkát nad poklesem úrovně dobrých mravů našich politiků, protože až na ojedinělé výjimky jednak vůbec nevědí, co to dobré mravy jsou, nikdy žádné dobré mravy neměli, poctivostí, slušností, skromností, střídmostí a zdrženlivostí z hloubi duše opovrhují a ostatně ani mezi ostatními politiky na celém světě nejsou nějakou opovrženíhodnou zápornou výjimkou. Všichni politici na celém světě (vyjma evidentních totalit, které nepokrytě legalizují individuální anebo kolektivní zvůli) se totiž zcela logicky chovají tak, co jim zákony a trpělivost jejich voličů dovolí, přičemž kolem sebe cíleně budují takové obranné mechanismy (např. imunitu), které je mají ochránit před nevůlí a rozhořčením občanů. Kdyby v poslanecké sněmovně a v senátu existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila jejich povahové vlastnosti, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili (tak moc si sami nevěří), a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají.

 

„Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice.“

(Ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov – 1930-1995)

 

 

Pokud si uvědomíme a přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a rozličných požitcích (včetně požitků sexuálních), bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli.

 

 

Tím se samozřejmě nechci dotknout těch politiků, kteří pro své voliče přece jenom něco dělají a dokonce se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit. Na druhé straně však existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, opileckým výstupem anebo korupční aférou.

 

Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost a důvěřivost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filosofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé.

 

 

„Na demokracii je úžasné, že dává každému voliči možnost dopustit se

14. hlouposti.“ (Spenderova věta; Murphyho zákony pro právníky)

 

 

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem.

Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá.

Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci

budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá.

Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní.

A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody

tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší

monarchie nebo oligarchie. (Sókratés – 469-399 př.n.l.)

Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné, okoukané a „profláknuté“ tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem“ – Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př.n.l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, lehkovážně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí.

„S velikou námahou dělají hlouposti.“

(Magno conatu nugas)

(Publius Terentius Afer – 185-159 př.n.l.; Sebetrapič)

Napříč „politickým spektrem“ se politici dokáží bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova v tomto státě je dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou (tj. autocenzurním psychickým samovývojem) mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané oprávněně očekávají. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí – natož pak primitiv a blbec, kterými se každá společnost (ať chce či nechce) jen hemží. Protože zlatý věk lidstva je utopie, nikdy tomu nebylo jinak

Slušný člověk vstupující do politiky se podobá člověku, který chce přejít páchnoucí močál suchou nohou. Každý politik se totiž dříve nebo později „namočí“ a v bahně politiky více či méně ušpiní. Někomu to zpočátku vadí, ale postupně si na to zvykne, jiný je však natolik mravně vyhaslý, že politiku považuje za zlatý důl, ke kterému se musí prodrat i za cenu nejrůznějších nemravností, ne-li přímo odpudivých zákeřností, křiváren a lumpáren. Neexistují levitující politici (političtí „andělé“), kterým jejich osvědčená mravnost dává křídla a díky níž dokáží přes politický močál přeletět. Nelze se proto divit, že vzdělaní, schopní a úctyhodní lidé (kterých máme opravdu hodně a kterých si váží celý svět) se politice úporně vyhýbají, protože se nechtějí brodit v našem politickém bahně a pošpinit si v něm svoji dosavadní dobrou pověst. Výjimkou může být toliko prezidentská funkce, která by i přes její dosavadní dlouhodobé znevažování přece jen mohla být vykonávána moudře, uvážlivě, poctivě, slušně, uměřeně, nezávisle a s nepředstíranou lidskostí, laskavostí a soucitem.

Politická činnost neměla nikdy dobrou pověst, protože vedle lidí naprosto neschopných (nic nového pod sluncem) se v ní úspěšně uplatňovali i političtí dobrodruzi (avanturisté), demagogové, megalomané anebo dokonce šílenci, kteří své rozumné, uvážlivé, poctivé a slušné oponenty ukřičeli, vyhnali anebo zlikvidovali. Okázalým pohrdáním politickou činností proto již před 2 500 léty proslul slavný řecký filosof Hérakleitos z Efesu, když se svojí slovutnou příkrostí takto oslovil efesské předáky, kteří se podivovali nad tím, že jako příslušník královského rodu raději hraje v kostky s chlapci, než aby se věnoval politické činnosti:

„Čemu se divíte, ničemové? Či není lepší dělat toto než s vámi spravovat obec?“

Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, v budoucnu se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády (viz výše citovaná Sókratova úvaha), o jejíž ideální osvícené podobě snil již Platón.

Každá společnost má takové politiky, jaké si díky jejich výběru zaslouží. Berme tedy politiky takové, jaké jsme si zvolili a jací jsou a nečekejme od nich ani hlubokomyslné úvahy, ani rozumné a bohulibé činy, natož pak zázraky, mezi které patří i dodržování předvolebních slibů. Aby totiž současní politici mohli plnit veškeré funkce a chovat se tak, jak to od nich občané vyžadují, museli by o politice a politické kultuře mnohé vědět a museli by mít i vůli uvádět tyto své vědomosti v život. Bohužel však mnozí politici tímto věděním hluboce pohrdají, protože ve své samolibosti si myslí, že právě oni „snědli všechnu moudrost“, a mravnost považují za archaickou, pomyslnou a opovrženíhodnou hodnotu, která je odtržená od moderní reality 21.století. Jejich nevědomost, nerozumnost, hloupost i mravní nedostatečnost se však okamžitě projeví, jakmile promluví anebo konají. Nechť se tedy i proti soustředěné (zlo)vůli všech zatvrzelých odpůrců mravnosti otevřou stavidla, kterými na těchto stránkách bude proudit moudrost věků. „Kdo máš uši k slyšení, slyš!“

„Účel politického společenství nespočívá v pouhém zachování života,

nýbrž v pospolitém konání dobrých činů.“

(Aristotelés /384-322 př.n.l./ - Politika)

„Politika je jemné umění jak získat hlasy chudých a finanční podporu

bohatých za slib, že budeme jedny chránit před druhými.“

(Amingerův axióm; Murphyho zákony pro právníky)

Zrcadlo politické špatnosti

Část I.

Základy stability společnosti.

Žádná lidská společnost nikdy nebyla, není a nebude dokonalá. Aby však společnost řádně fungovala, musí být vnitřně i navenek stabilní, musí zajišťovat spravedlivé (vyvážené, harmonické) společenské prostředí a musí se opírat o důvěru obyčejných občanů, nikoli o důvěru zločinců a nemravných lidí, kterým státní orgány mnohdy cíleně zajišťují „právní jistotu“ na úkor lidí podvedených a ukřivděných.

„Spravedlnost je základem království (států).“

„Sama idea spravedlnosti ještě spravedlnost nenastolí.

A sám zákon pořádek nezavede.“ (Sün-c´ - asi 313-238 př.n.l.)

„Bez nejvyšší spravedlnosti nelze vůbec řídit stát.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

„Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony.“

„Potlačí-li se spravedlnost, co jiného jsou královské říše,

než velké lupičské bandy?“

Základem stabilní a smysluplně fungující občanské společnosti tedy nejsou nestabilní a proměnlivé právní normy (nezřídka i nerozumné, nespravedlivé a nemravné), ale spravedlnost jako základní stabilizační společenská hodnota, spravedlivost, slušnost a lidskost při výkladu práva, rovnost občanů před zákonem, mravnost a pozitivní právní i mravní vědomí občanů. Jakákoliv vnitřně stabilizovaná občanská společnost totiž snáze přežije nepříznivé vnější i vnitřní podmínky (včetně přírodních, sociálních i ekonomických), avšak bez udržování a upevňování spravedlnosti, bez základních mravních hodnot (zejména slušnosti a poctivosti) a bez rozvíjení pozitivního právního i mravního vědomí občanů se musí postupně vnitřně zhroutit, čímž se vytváří příznivé podmínky pro utužování režimů, porušování anebo omezování občanských a lidských práv, zneužívání moci, nastolení totalitních vlád a případně i diktatury jednotlivce.

„Pokud pro vrchnost neplatí principy Cesty Tao,

ani její podřízení nedodržují paragrafy zákoníků;

pokud se u dvora zpronevěřují principům Cesty Tao,

ani drobní výrobci nerespektují nařízení dvora,

a pokud se vládce prohřešuje

proti principu chování v zákonech spravedlnosti,

i prostý lid začne obcházet zákony!

Pokud takový stát přetrvá, bude to jen zásluha šťastné náhody.

Říkám vám:

ani slabost obranných opevnění,

ani rozbití a rozprášení armády,

ani vypálení a zničení polí,

ani vydrancování a vyplenění obydlí

není pro krajinu tak velkou pohromou,

jako když vrchnost přestane respektovat principy Cesty Tao,

jako když si poddaní nemají víc z koho příklad brát,

jako když se neprávo stane v krajině zákonem!

Věru nevyjde slunce pokojných dní nad touto krajinou!“

(Čínský konfuciánský filosof Meng-c´- asi 372-289 př.n.l.)

Stabilita občanské společnosti tedy není založena na soustavných politických, ekonomických a právních změnách a experimentech, ale na důsledném a vytrvalém upevňování těchto tradičních hodnot:

• míru, spravedlnosti a rovnosti občanů před zákonem,
• toleranci a smířlivé mezilidské komunikaci,
• bezpečnosti občanů před zvůlí, křivdami a násilím,
• úcty k moudrosti a pravdě,
• rozumném, uvážlivém a uměřeném sociálním programu,
• skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti a uměřenosti,
• poctivosti, slušnosti, lidskosti, laskavosti, soucitu, spolupráce a solidarity,
• vyvážených rodinných vztahů,
• úctě ke kulturním tradicím národa,
• výchově občanů k dodržování základních mravních hodnot, včetně ohleduplnosti, úcty ke starším lidem a soucitu s lidmi trpícími.

Záměrně nejsou zmíněna základní lidská práva. Ta jsou totiž při dodržení shora uvedených hodnot zcela samozřejmá. Lidskými právy jako nedotknutelnou modlou se ohánějí především nejrůznější naivní a proklamativní humanisté, kteří jsou mnohdy nerozumní a nevědomí, nedokáží se náležitě orientovat v mravních ani v morálních otázkách a ačkoliv před veřejností nadšeně blábolí o přirozené lidské dobrotě, laskavosti a soucitu, vůči opačným názorům jsou nezřídka nesmiřitelní a nenávistní a jejich osobní život by rozhodně nemohl sloužit jako příklad mravnosti. Nelze ovšem pominout ani vypočítavé „chytráky“, kteří emocionálně (pocitově) líbivá humanitní hesla cíleně zneužívají ke svému politickému zviditelnění a společenskému prosazení, anebo i zločince, kteří uznávají pouze svá základní lidská práva, zatímco lidskými právy jiných lidí hluboce pohrdají.

„Mistr Meng (pozn.: Meng-c´) tvrdí, že přirozenost lidská je v základě dobrá, bez toho, aby vstal a v životě to dokázal a vyzkoušel. Sedí si na rohožce a teorie hlásí!

Kdyby však vstal a do života vyšel své teorie dokázat a ověřit, jistě by to více nehlásal.

Není to snad vrchol troufalosti?“ (Sün-c´)

Mravná politika má tedy směřovat k dosažení a upevnění všech uvedených hodnot, protože je to společensky prospěšné. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis).

Politici povětšinou občany klamou a předstírají, že tyto mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní. Jako celek se však podle těchto mravních hodnot nechovají a někteří z nich jimi dokonce okázale pohrdají jako historickým anachronismem (tj. přežitkem minulosti). Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a nikdo by si jich ani nevšiml (takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli!). Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, existující problémy zveličují anebo zlehčují,podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují,intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí,neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí,politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí,oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat,lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy,lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách,pokud chtějí své sliby splnit, musí porušit platný právní řád, na který se pak neohlížejí, atd. pokud chtějí své sliby splnit, musí porušit platný právní řád, na který se pak neohlížejí, a m/pokud chtějí své sliby splnit, musí porušit platný právní řád, na který se pak neohlížejí, atd.

Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli.

„Duch vladařů zaslepených mocí tíhne k nepředloženostem.“

(Indická učebnice moudrosti a praktické politiky Paňčatantra

aneb Patero ponaučení – 3.-5.stol.n.l.)

„Kdo se ohání principy Cesty Tao, ale přitom dovoluje, aby se ve státní službě nerespektovaly principy jednání v zákonech spravedlnosti a aby se hodnosti a úřednické funkce získávaly nestatečně, ten není nikým jiným než obyčejným žvanilem.“ (Meng-c´)

O stabilizující funkci tradičních mravních hodnot se podrobně zmiňuje již Buddha (563-483 př.n.l.) ve svém rozhovoru s prvním ministrem magadhského krále Adžátasatty Vassakárem (viz Velká rozprava o Buddhově úplné nirváně). Vassakáró chce vědět, jak by jeho král mohl porazit kmen Vadždžijů („tak veliký a mocný“). Buddha se nejprve ptá svého učedníka Ánandy, jaká pravidla soužití platí u Vadždžijů. Když mu Ánandó na jeho sedm cílených otázek odpovídá kladně, Buddha praví, že při dodržování těchto sedmi podmínek vzestupu je možno u Vadždžijů očekávat vzestup a nikoli úpadek. Ministr Vassakáró nato přiznává, že i kdyby Vadždžijové dodržovali pouze jedinou z těchto podmínek, nebylo by možno je porazit – natož když dodržují všech sedm.

Sedm Buddhových podmínek společenského vzestupu:

1. Pravidelné setkávání občanů ve velkém počtu (demokratické principy).

2. Shoda při jednání a shoda při vyřizování společných záležitostí.
3. Zachovávání starých předpisů, nezavádění nových, jednání v souladu se starými tradicemi.
4. Ctění a uznávání starců, naslouchání jejich radám.
5. Neunášení a nezadržování žen a dívek (tj. úcta ke svobodě žen a dívek a dodržování pohlavní zdrženlivosti).
6. Udržování a uctívání svatyň, přinášení obětí.
7. Ochraňování Probuzených (tj. moudrých mužů a žen) a vytváření příhodných podmínek pro jejich život a působení ve společnosti.

 

Myšlenka sedmi podmínek vzestupu je pro politiku inspirativní. O úrovni vzdělání našich politiků však hovoří již jen to, že něco podobného je ještě ani nenapadlo. Mnohomluvné volební programy politických stran a hnutí jsou totiž většinou nekoncepční, chaotické a krátkodobé, protože vůbec nepočítají s perspektivami rozvoje společnosti za 10 až 100 let a cíleně se vyhýbají těm nejzákladnějším a přitom nejožehavějším tématům – tj. rozvoji a upevňování mravnosti a spravedlnosti. O těchto základních principech stabilizace společnosti totiž nemohou zasvěceně hovořit lidé, kteří o nich vlastně vůbec nic nevědí; natož aby je dokázali umístnit na přední místo svých volebních programů a dokonce je v praxi uskutečňovat.

„Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů,

pořádek a harmonii – jejich dokonalý nadbytek.“ (Sün-c´)

„Kdo vládne lidem, musí jim i Cestu označit.

Když Cesta není jasně označená, může dojít ke zmatkům.

A tímto označením jsou společenská pravidla a zákony.

Kde se nebudou dodržovat společenská pravidla a zákony,

tam zavládne temno.

Kde vládne temno, tam vládne zmatek.“ (Sün-c´)

„Každý sultán, který není schopen dovést vlastní velmože ke ctnosti,

nikdy nemůže vést ke ctnosti prostý lid a poddané.“

(Perský král Artaxerxés I. /Ardašír I./ – asi 180-240/241 n.l.)

„Jestliže chce král předčit ostatní vladaře ve slávě a chrabrosti, musí uspořádat a ozdobit své mravy.“ Anúšíraván se zeptal: „A jakým způsobem?“ Bozorghmer na to odpověděl: „Ať se vyvaruje špatných vlastností a přisvojí si jen to dobré. Špatné vlastnosti jsou nenávist, závist, krutost, vznětlivost, chtivost, hamižnost, tvrdohlavost, sobeckost, proradnost, tyranství, vrtkavost, uspěchanost, nevděčnost a lehkovážnost. Dobré vlastnosti jsou zdrženlivost, dobrota, trpělivost, velkorysost, skromnost, štědrost, přímost, trpělivost, vděčnost, slitovnost, vzdělanost, chytrost a spravedlnost (pozn.: správně má být spravedlivost). Naučíš-li se používat těchto vlastností při uspořádání veškerých záležitostí, nebudeš potřebovat žádného poradce.“

(Persko-turecký vezír Nezámolmolk – 11.stol.; Pojednání o politice)

Takto zní teorie „Tří cílů“ a „Osmi kroků“, jejímž autorem je konfuciánský filosof Ceng-c´ (asi 505-436 př.n.l.):

„Tři cíle“ jsou projevování jasné ctnosti (mravnosti), obnovování lidu a setrvávání v dokonalé dobrotě.

„Osm kroků“ je zkoumání věcí, šíření znalostí, ryzost vůle, náprava mysli, zdokonalování osobního života, usměrňování rodiny, společenský pořádek a světový mír.

Podle učení Ceng-c´ působí těchto osm kroků zpětně. Kdo tedy chce dosáhnout světového míru, musí nejprve dosáhnout společenského pořádku. Kdo chce dosáhnout společenského pořádku, musí nejprve dosáhnout pořádku ve své rodině. Kdo chce dosáhnout pořádku ve své rodině, musí nejprve zdokonalit sám sebe. Kdo chce zdokonalit sám sebe, musí nejprve napravit svoji mysl. Kdo chce napravit svoji mysl, musí ji učinit čistou a dosáhnout ryzosti vůle. Kdo chce dosáhnout čistoty mysli a ryzosti vůle, musí dosáhnout znalostí, a kdo chce dosáhnout znalostí, musí zkoumat věci. ¨

„Věci mají své kořeny a větve.

Události mají své počátky a své konce.

Člověk poznává cestu, když ví,

co je první a co poslední.“

(Novokonfuciánský filosof Ču-si – 1130-1200)

Zrcadlo politické špatnosti

II.

Základy politiky.

Politika je služba veřejnosti, nikoli sobě, své rodině anebo zájmovým skupinám. Ideálním stavem by bylo, kdyby to byla služba nezištná. Pokud by však byla vykonávána v souladu se všemi kategorickými mravními požadavky, nelze mít nic proti tomu, aby byla i náležitě honorována.

„Poctivost je jednou mírou metod vládnutí,

spravedlnost je druhou mírou metod vládnutí.

Vládnout zákony tam, kam dosahují zákony,

a soudnou myslí tam, kde zákony už nestačí,

to je nejvyšší mírou metod vládnutí.

A největší chybou vládnutí je:

upřednostňovat osobní zájmy

a nepřidržovat se všeobecných (mravních) principů.“ (Sün-c´)

Jakmile se obecně prospěšná politická činnost změní v činnost individuálně anebo skupinově prospěšnou, stává se její dominantní motivací zištnost, chamtivost a touha po moci, ať už jde o jakékoliv společenské zařízení. Takové chování politiků pak svádí mnohé mravně nepevné občany k podobnému jednání, což zvyšuje kriminalitu a prohlubuje vnitřní nestabilitu státu.

„Dnes však vrchnost a vládcové holdují nepravostem.

A proto jsou příčinou mnohých trápení.

Neboť: štěstí a neštěstí člověka nezávisí na Nebesích.

Štěstí a neštěstí si lidé sami způsobují.“ (Meng-c´)

„A kde jsou truhlice plné, ale lid zbídačený,

tam se říká, že „vrchnost hoduje a lid hladuje“!

A každá taková krajina je ohrožená. A útok nepřítele těžko přežije.

Proto:

kdo odírá krajinu, jen vlastní záhubu tím urychluje a nepřítele posiluje!

Odírání krajiny vyvolává růst lupičství, podporuje nepřítele,

zbídačuje lid i zem a ohrožuje samotného vládce.

A to jsou cesty, kterými ostražitý vládce nekráčí!“ (Sün-c´)

Po dosavadních neblahých zkušenostech lidstva lze spolehlivě prokázat, že ani demokracie (natož pak obecná /přímá/ demokracie, po které tak nadšeně volají někteří populističtí politici) nezaručuje plnění všech požadavků na obecně prospěšnou politickou činnost. Již od starověku je totiž známo, že právě demokracie umožňuje vyniknout nejrůznějším politickým dobrodruhům (avanturistům), kořistníkům a megalomanům, kterým záleží jen na sobě.

Kdo totiž touží po moci a prospěchu s ní spojeném, je schopen nejnestoudněji lhát, planě slibovat, intrikovat, vyhledávat „nepřítele“, který za všechno může, podvádět a zrazovat své politické soukmenovce a uplácet, skandalizovat anebo i vraždit své politické odpůrce. Možná to mnohé čtenáře překvapí, ale např. i Platón považoval demokracii za nejzkaženější společenské zřízení a za ideální formu vlády považoval osvícenou samovládu anebo vládu mudrců.

„Dejte mi obec spravovanou neomezeným samovládcem. Budiž mladý, dobré

paměti, vtipný, udatný a od přírody velkodušný. A o čem jsme také

v předchozích hovorech tvrdili, že se má družiti ke všem částem ctnosti, to

se družiž také nyní k duši samovládcově, ač má-li býti nějaký prospěch

z jeho ostatních dobrých vlastností.“

(Platón – asi 427-348/47 př.n.l.; Zákony)

„Lidské pokolení nevyjde z běd, dokud se buď stav pravých a opravdových

filosofů neujme politické vlády, anebo dokud se třída držitelů vládní moci

nějakým božským řízením neoddá vážné filosofii.“

(Platón vzkazuje Diónovým příbuzným a přátelům mnoho dobrého.)

„Demokracie – i když ctnostná – nemůže ctnostnou zůstat, protože

prosperita, kterou občanům zajišťuje, plodí ctižádostivost, násilí a rivalitu,

zatímco je třeba zachovat umírněnost, abychom se vyhnuli nadbytku

a hrdosti. (Dion Cassius - asi 163-233 n.l.; Římské dějiny)

(Volný výklad dle Roberta Etienna – Julius Caesar)

„Národy mnohdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je

objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu.“ (Victor Hugo)

Demokracie s neschopnými, zištnými, samolibými a věčně rozhádanými politiky je neperspektivní, obecně mravně destabilizující a časem se zákonitě přežije (viz Platónova teorie o cyklické změně politických systémů: tyranie, tímokracie, oligarchie, demokracie, znovu tyranie atd.). Až se občané dostanou do nesnesitelné sociální tísně a mravního úpadku, jejich nenávist vůči „demokratickým“ politikům dosáhne vrcholu, začnou zvonit klíči (ne-li harašit zbraněmi anebo je dokonce používat) a budou naléhavě volat po vládě „silné ruky“. Pak se objeví výřečný a charismatický „spasitel“ a demokracie bude nahrazena novou diktaturou („demokraturou“) anebo dokonce tyranidou. Potom už bude záležet jenom na tom, do jaké míry budou noví vládci vzdělaní a mravně vyspělí, jaké si přiberou rádce a zda se ze starých pseudodemokratických struktur nestanou noví tyrani anebo tyranovi přisluhovači (kývalové, pochlebovači, špiclové, udavači apod.).

Důležitá upozornění:

1. Diktatura není totéž co tyranida (tyranie)!

2. Diktatura může být moudrá, uvážlivá, spravedlivá, slušná, uměřená i lidská, anebo nerozumná, nespravedlivá, neslušná, neuměřená, nelidská a krutá. Její mravní obsah je přímo úměrný míře mravní vybavenosti vládce (vládců). Z nemravného hlupáka nemůže být nikdy moudrý vládce.

3. Tyranida (tyranie) je nespravedlivé užívání moci (nespravedlivá diktatura).

Pro jakoukoliv společnosti by proto byl pravým požehnáním moudrý a

osvícený samovládce (idea Platónova a Sün-c´), který by si uměl vybrat moudré rádce a schopné úředníky; nikoli tedy horda nevzdělaných, zištných, závistivých, úplatných, splašených, uhádaných a samolibých pseudodemokratů, kteří si myslí, že svým zvolením okamžitě získali „patent na rozum“ a kteří již v minulosti mnohokrát z prospěchářství, závisti anebo zloby fyzicky anebo společensky zlikvidovali své obecně prospěšné anebo perspektivní spoluobčany.

„Slušelo by se Efeským, aby se všichni dospělí oběsili a zanechali město nedospělým, neboť vyhnali svého nejzdatnějšího muže, Hermodóra, říkajíce: „Z nás nebudiž nikdo nejzdatnější, anebo budiž jinde a u jiných.“

(Hérakleitos z Efesu)

„V každé organizaci se vždycky najde někdo, kdo ví, o co běží.

Je třeba ho neprodleně propustit.“ (Conwayův zákon)

Zrcadlo politické špatnosti

III.

Výběrporadců.