Zrcadlo politické špatnosti 3

Intelektuální a slovní úroveň politiků se za uplynulých padesát let příliš nezměnila. Stačí si např. vyhledat nahrávku Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka „Pupák na volební schůzi“, která i dnes překvapuje svojí aktuálností. Podobných starých nahrávek rozličných autorů (dnes již neznámých) je celá řada. Jen namátkou lze citovat výrok Čendy Krchova (Miloslav Šimek), který by však mohl pronést i kterýkoliv politik ze současné politické strany:

„Je třeba, soudruzi, poučit se z chyb minulosti, získat prostor pro platformu, otevřít oči, a hlavně, soudruzi, neztrácet víru a naději v zázrak!“

Mnozí politici tlachají takovým způsobem, že se záhy ve své řeči zamotávají, ztrácejí souvislosti a nakonec ani sami nevědí, co vlastně chtěli říci. Nezřídka dokonce dochází k tomu, že svým závěrečným výrokem popírají svůj výrok počáteční, anebo s vlídným úsměvem „správně usazeného blba“ komentují svůj politický neúspěch jako veliký úspěch (viz televizní pořad „Politické harašení“, který mnohým politikům těžce „ležel v žaludku“). Nejhorší ze všeho je, když úroveň slovního projevu politika zaskočí nejen televizní pracovníky, ale i občany. Absolutní neodpovědnost neexistuje a žádný kultivovaný politik si tudíž nemůže dovolit říkat co chce.

„Pravá slova nejsou pěkná, pěkná slova nejsou pravá.

Dobrý člověk není obratného jazyka,

člověk obratného jazyka není dobrý.“ (Lao-c´)

„Když lidé neříkají všechno, co je napadne, přidává to na důstojnosti jejich chování a jednání. Žvanilové a mluvkové bývají samolibí a lehkověrní. Protože kdo poví vše, co ví, poví i to, co neví. A tak zavřeme, že návyk mlčenlivosti je závažný politicky i mravně.“

(Sir Francis Bacon – 1561-1628. Filosof, spisovatel, lord kancléř; Eseje)

Občané povětšinou vnímají politiky pouze podle jejich slovního projevu, jehož úroveň je však mnohdy obsahově i jazykově velice problematická. Nejen filosofická a etická, ale i všeobecná vzdělanost je totiž u mnohých politiků velmi nízká. Proto si často pletou základní pojmy, rádoby zasvěceně hovoří o problematice, o které vědí málo anebo vůbec nic, mnohdy se opakují a s oblibou používají omšelé neurčité fráze, aby s tísnivé situace nějak vykličkovali.

„Ó (kéž) by vyplenil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný.

(Žalm 12/4)

„Člověk neznalý věci, avšak předstírající znalosti,

jedná neuváženě a propadá zkáze.“ (Oceán příběhů)

Problematičtí jsou zejména užvanění a prostořecí politici, kteří nejprve neuváženě mluví, pak teprve myslí a vzápětí svá „ukecnutí“ dementují anebo se za ně pokorně omlouvají. Kdo je opravdu uvážlivý v řeči, nikdy neřekne nic takového, za co by se musel stydět anebo omlouvat. V tomto směru lze doporučit toto pravidlo, které je parafrází výroku Jana Wericha: „Já si dávám pozor na to, co říkám, abych neřekl něco, co nechci (jednou) slyšet.“ Ještě horší jsou politici prostořekého psychotypu „Anton Špelec“, kteří jsou posedlí nějakou nutkavou myšlenkou a neodbytnou touhou ji vyslovit (např.: „Já něco řeknu, a mně se chce něco říct, císař pán je vůl!“). Za řečnickým pultem potom ztrácejí sebekontrolu, svoji původní myšlenku rozvinou do obludných rozměrů, mnohdy se v ní zamotají a sami se sebou jsou spokojeni, když se jim podařilo někoho pošpinit anebo urazit. Pokud se takové nekontrolované projevy a záplavy urážek opakují častěji, lze už hovořit o trvalé povahové deformaci anebo přímo o duševní poruše, která je obdobou koprolálie, tj. chorobné vulgární prostořekosti. Takoví politici si přitom vůbec neuvědomují, jak v očích veřejnosti ztrácejí sympatie nejen oni, ale i jejich politická strana, která je nedokáže umravnit. Nejhorší je, že některým z nich je to úplně jedno - hlavně když uspokojí svoji zbytnělou touhu po sebezviditelnění. Naprostou katastrofou však pro ně bývá odhalení nějakého jejich poklesku (zejména sexuálního skandálu anebo korupce), protože pak jim to všichni jimi uražení s velkým zadostučiněním nechají následně náležitě „sežrat“.

„Ten, kdo říká, co chce, uslyší, co slyšet nechce.“

(Terentius Clemens – 2.stol.n.l.)

I jinak slušný politik se může unáhlit a vyřkne slova, kterých se vzápětí lekne, upřímně jich lituje a kajícně se za ně omlouvá. Pokud se jedná o ojedinělý poklesek, je na místě vlídná a úsměvná velkorysost, protože nikdo není dokonalý a každý může udělat chybu. V psychologii totiž platí poučka, že „každý člověk se alespoň jednou v životě zachová jako naprostý blbec!“ I bývalý papež Benedikt XVI. se za svá neuvážená slova musel omlouvat dosti často a jsem si jist, že i naprostá většina alespoň minimálně sebekritických a slušných lidí se za některé své minulé výroky anebo skutky z hloubi duše stydí. Výjimkou jsou buď intelektuálně i mravně otupělí primitivové, kterým nezáleží na tom, co řeknou anebo komu vrazí ránu, anebo sebestřední, samolibí a arogantní politici, kteří kolem sebe soustavně šíří napjatou a nepřátelskou atmosféru, neustále někoho zlehčují a urážejí, nejsou schopni uznat svoji chybu a sami sebe považují za intelektuálního génia, kterému jeho provokativní a arogantní chování musí všichni trpět. Rádoby intelektuální „jiskření“ raného anebo středního věku se však v pozdním věku může velice snadno rozvinout v nekontrolovanou a obtížně snesitelnou hrubost, zvláště je-li posilněno alkoholem.

„Křiku mnoho, a nic z toho.“

(Beacoup de  bruit, peu de fruit) (francouzské přísloví)

„Ráda otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,

les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,

avšak rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“

(Indický hrdinský epos Mahábháratam – asi 4.stol.př.n.l.)

„Činy konejme rozhodně, mluvme však obezřetně.“ (Konfucius)

„Jakmile slova vyslovíš, ani čtyřmi koni je nedohoníš.“

(Čínská lidová moudrost)

Uvážlivost, kultivovanost a výrazová přesnost v řeči (tj. Ísokratova schopnost přesvědčivé argumentace a dovednost používat vhodné výrazy) jsou nejlepší obranou proti překrucování smyslu a významu vysloveného. Mnozí politici totiž bez znalosti věci emotivně a chaoticky „žvaní“, ale své myšlenky a pocity nedokáží uspořádat. Proto při každé debatě je nutné nejprve vyžadovat přesnou definici pojmů i projednávaného problému, protože:

1. správná definice pojmu je výsledkem jeho pochopení;
2. správná definice problému je nejen výsledkem jeho pochopení, ale

i předpokladem jeho úspěšného vyřešení.

K nejoblíbenějším slovním projevům politiků patří sliby, jejichž věrohodnost mnohdy posilují nadšeným blábolením anebo siláckými slovy.

„Míra nadšení je přímo úměrná míře blbosti.“

1. Hein – „Obecná blbologie“; Nakladatelství Olomouc 1998)

„Povinnost, slušnost, důstojnost, poctivost, jednání správné, jednání čestné, činy hodné velitele, činy hodné římského národa, podstoupit kdejaké nebezpečí pro vlast, zemřít za vlast – když takto mluvíš, my hlupáci žasneme, ty se asi v duchu směješ.“ (Marcus Tullius Cicero)

Jen tehdy mluvit máš, když víš, že věci rozumíš.

Ten, kdo na poradě mluví, má být umělcem;

Vždyť mluvení je těžší než kterákoliv jiná práce

a jen tomu slouží, kdo ovládá je dokonale.

Buď uvážlivý, kdykoliv mluvíš.

Máš vždy vyřknout něco vynikajícího,

aby velmoži, kteří tě poslouchají, řekli:

„Jak krásné je to, co vychází z jeho úst!“

(Egyptský vezír /1.ministr/ Ptahhotep – 24.stol.př.n.l.)

Při jakémkoliv projevu je nutno důsledně dbát na to, aby nebyla okázale presentována převaha svých vědomostí a vyvolán tak dojem o aroganci, domýšlivosti anebo povýšenosti. Vždycky je nutno přihlédnout k intelektuální úrovni posluchačů (cit pro situační vhodnost) a projev jim přizpůsobit tak, aby použitá slova byla srozumitelná a nepřipouštěla dvojí výklad. Přitom je nutné vědět, že pouze znalosti, odvaha a správná argumentace umožňují lepší využití duševní převahy, než neuvážené prezentování převahy mocenské. Vrcholem politické dovednosti je pak vylákání protivníků na „tenký led“, na kterém se pro své neznalosti a nemravnosti proboří. Právě proto je nezbytně nutná perfektní znalost svěřené problematiky, slabin svých protivníků i hodnotících mravních kritérií, protože jedině tak lze bezpečně „ustát“ záludné a škodolibé otázky lidí (protikandidátů, oponentů, poslanců, senátorů, novinářů apod.), které je tak mnohem snadnější usvědčit z neznalosti a v případě potřeby (individuální a generální prevence proti dalším záludným útokům) i zesměšnit a „zarazit do dřeva až po hlavičku“. Horší je, pokud naopak nějaký politik sám sebe usvědčí ze základní neznalosti, jako např. jedna bývalá politička Strany zelených, která se veřejně a na „věčné časy“ zesměšnila svojí neznalostí podstaty biomasy.

Pokud nějaký politický oponent není motivován seznatelným zlým úmyslem, který vyžaduje tvrdou reakci, může se stát, že se pouze mýlí anebo má jiný názor, který vychází z jeho odlišných vědomostí a životních zkušeností a na který má nezadatelné právo. Je proto neomluvitelným prohřeškem proti politické kultuře, pokud je takový oponent urážen anebo zesměšňován. Někteří politici však užívají svého daru řeči právě k zesměšňování či urážkám svých politických oponentů anebo i novinářů, které porůznu označují za blbce, idioty, kretény, debily anebo pitomce, přičemž jim vůbec nejde o „dobro věci“, ale o svoje vlastní potěšení a pochybnou slávu, protože z potlesku svých stejně nekultivovaných příznivců získávají vysoké kladné emoce a pocit výjimečnosti.

„Ze samé přirozenosti je to už tak zařízeno, že ten, kdo mluví před davem

ve svůj vlastní prospěch, je milejší než ten, jehož rozvaha nevidí nic jiného

než prospěch veřejný.“

(Údajný proslov římského konzula Tita Quinctia Capitolina k římskému lidu.

Podle Tita Livia – Dějiny římské od založení Města, Kniha III/68)

Obzvláště velkou pozornost vlastnímu projevu je nutno věnovat při zahraničních návštěvách i návštěvách cizích státních představitelů. V takovém případě je nezbytně nutné být zeměpisně, historicky, kulturně i filosoficky orientován (tzn. je nutno znát nejen místopis a historii dané země, ale i její významné a obecně uznávané kulturní představitele a slavné filosofické „veličiny“), protože případné slovní „přebrepty“ a zeměpisné, historické, kulturní anebo filosofické přehmaty jsou médii ihned zveličeny a patřičně škodolibě okomentovány. Je také bezpodmínečně nutné vyvarovat se nejrůznějších rádoby intelektuálních žertovných anebo jízlivých poznámek (bonmotů), zvláště pokud daná cizí řeč není dokonale ovládána. Nám dobře známé slovní hříčky, obraty, přísloví anebo přirovnání lze totiž velice obtížně přeložit do cizího jazyka a pro překladatele mohou být opravdovým úskalím, na kterém může ztroskotat i nejpoctivější snaha o správný překlad. V takovém případě pak mohou nastat trapná nedorozumění, která mohou poškodit i jinak úspěšně probíhající jednání a která je pak nutno složitě a diplomaticky dementovat anebo vysvětlovat.

„Vladaři by si zajisté měli dát v ožehavých věcech a v choulostivých dobách dobrý pozor na to, co řeknou.“ (Francis Bacon – Eseje)

Cit pro situační vhodnost (takt) je zejména na místě při rozebírání některých citlivých témat ve vzájemných vztazích - např. otázek ohledně poválečného odsunu sudetských Němců anebo jaderné energetiky ve vztahu k Rakousku. I kdyby bylo možno očekávat, že tato témata se stanou jen okrajovým předmětem vzájemných rozhovorů (která však budou pozornými novináři účelově povýšena na témata dominantní), je třeba být na ně velice pečlivě připraven a zásadně je nutné vyvarovat se „vstupu na tenký led“. Právě v takových případech se ukáže nejen vzdělanost, ale i sebekázeň politika.

Zvláštní pozornost je nutno věnovat případným zmínkám o dodržování mezinárodního práva anebo základních lidských práv v zemích, ve kterých tato problematika rozhodně nepatří k dominantním zájmům tamních vládních představitelů. Přehnaná opatrnost ve výrazech, úplné pomlčení o této problematice, schvalování agresivního, totalitního a represivního způsobu vlády (např. v Číně anebo v Rusku) anebo dokonce benevolence k násilné expanzi na cizí území (např. Ruska na Ukrajinu) jsou totiž nezanedbatelnou částí domácí veřejností považovány za zbabělost, služebníčkování (servilitu) anebo dokonce vlastizradu, což takovým politikům rozhodně perspektivně neprospívá. Pokud se tedy takové mezinárodní rozhovory vůbec konají (prostoru pro ně je stále méně), je velice vhodné nalézt v historii dané země takové nezpochybnitelné místní autority, které i po staletích anebo dokonce tisíciletích požívají všeobecné úcty (např. filosofy, básníky, hudební skladatele, státníky apod.). O jejich uměleckou tvorbu anebo osvícené názory je pak na místě projevit vážný zájem, vychválit místní tradice a případně taktně poukázat na to, jak by tamnímu státu i vládě prospělo jejich oživení. V každém případě je však nutno velice pečlivě vážit slova, protože zejména u čínských státních představitelů jsou učení některých místních starověkých filosofů ve veliké neoblibě (zejména taoistů, konfuciánů a buddhistů) a přívrženci těchto filosofických směrů jsou dokonce pronásledováni a vězněni.

Ve všech případech mezinárodních rozhovorů i vztahů je nutno zachovávat nejen maximální zdvořilost, ale i důstojnost, protože se jedná o reprezentaci naší země. Jako neomluvitelné pochybení je proto nutno považovat nedůstojné podlézání, prostořekost, nadměrné požívání alkoholu, kouření v prostorách vyhrazených pro nekuřáky, přejídání anebo dokonce krádež protokolárního pera.

                                          Zrcadlo politické špatnosti

                                                             XII.

                                                 Politika a pravda.    

         Aby byl politik důvěryhodný, musí být důsledně pravdomluvný – a to i s vědomím rizik, která to přináší.

         Naši politici bez rozdílu věku i stranické příslušnosti rozhodně nevynikají pravdomluvností. Proto ani v nejmenším nemohou předpokládat, že by jim občané věřili tak nekriticky, jako počátkem devadesátých let. Protože téměř všechny dosavadní sliby politiků nebyly splněny a politici namísto nezištné služby lidu sloužili jen sobě a okruhu svých známých, kteří je k moci protlačili, lidé přestali věřit jejich slibům a paušálně (byť v některých případech i nespravedlivě) předpokládají, že jim všichni politici cílevědomě lžou. Při této své zkušenostní domněnce však mnohdy nejsou daleko od pravdy, stejně tak když politiky paušálně podezřívají, že se na jejich úkor neoprávněně obohacují. Ostatně – „kdo lže, ten krade (a do pekla se hrabe)“.

 

                              „Lež mluví každý s bližním svým,

                                rty úlisnými ze srdce dvojitého řeči vynášejí.“   (Žalm 12/3)

          Důsledně pravdomluvní politici jsou pouhou výjimkou. Někteří politici jsou lháři notoričtí, lžou zcela samozřejmě a na lhaní si už natolik zvykli, že stejně jako lhaním proslulí Romové věří svým lžím jako „pravdě alternativní“. Dostat z nich poctivé a pravdomluvné slovo je téměř nemožné, protože stále „kličkují jako králíci“ a nedokáží dát jasnou a nedvojsmyslnou odpověď. Jsou-li usvědčeni ze lži, snadno se přes to přenesou, protože stejně jako oni se chovají i jiní politici a při těch tisících lží se jedna lež snadno ztratí. Dokonce není bezdůvodná domněnka, že vskrytu obdivují a snaží se napodobit manipulativní schopnosti nacistického ministra propagandy Josefa Goebelse, který údajně prohlásil: „Tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou“.  Někteří politici lžou soustavně, někteří více, jiní méně a někteří jen příležitostně.

         Lež patří k nemravným, leč osvědčeným prostředkům politického boje. I když se lhající politik za své prokazatelné lhaní následně omluví, lež již způsobila určitý následek, jeho protivník (oponent) byl nenapravitelně poškozen a účel (např. volební vítězství) tak posvětil použitý nekalý prostředek (tj. lež).

                             „Statečně pomlouvej, vždy něco ulpí.“

                       (Calumniare audacter, semper aliquid haeret.)

         Výjimečně dochází k situaci, kdy lhající politici nezvládnou svůj záporný emoční přetlak a lžou tak neomaleně a nestoudně, že sobě i své politické straně uškodí a svého protivníka posílí (získají mu sympatie veřejnosti). Předvídavost a důvtip totiž nepatří mezi silné zbraně mnohých politiků a politické „šachy“ neumí hrát každý.  

         Nejoblíbenějším nepoctivým argumentem politiků je statistika. Pokud se však politici ohánějí statistickými údaji, je třeba vzít v potaz tyto poznatky:

statistika vždycky byla, je a bude přesný soubor nepřesných údajů,pravdivost statistických údajů záleží na pravdivosti vstupních informací,stupní informace pro statistiku jsou mnohdy záměrně zkreslené;

a proto platí:

jsou čtyři stupně lži – lež prostá, lež sprostá (nestoudná), „alternativní pravda“ a statistika.

            Důvěra v pravdomluvnost politika se velice snadno ztratí, ale nesnadno se získá zpátky. Takovému politikovi, jehož lhaní bylo veřejně odhaleno, už nelze věřit nic, natož když dalším lhaním svoji nedůvěryhodnost ještě utvrzuje.  

      „Tak jako s námahou vyneseš těžký balvan na vrchol hory a bez obtíží jej

        svalíš dolů, tak těžko si vydobudeš dobrou pověst a lehko ji ztratíš.“

                                                                    (Paňčatantra aneb Patero ponaučení)                                                

       „Důvěry můžeme dosáhnout dvěma vlastnostmi:

        jestliže přesvědčíme lidi o své spravedlivé a rozumné prozíravosti.“

                                                                                          (Marcus Tullius Cicero)

      „Žádná přetvářka nemůže mít dlouhé trvání.“        (Marcus Tullius Cicero)

      „Lež má krátké nohy, daleko neujde.“                                    (české přísloví)                                                   

         Nelze se vyhnout otázce, zda politik smí někdy lhát, a pokud ano, za jaké situace. Politik (vládce, vojevůdce) smí lhát pouze tehdy, pokud by syrová pravda mohla vzbudit v občanech (vojácích) pocity strachu, malomyslnosti nebo poraženectví. Taková kritická situace nastala např. ve Velké Británii po porážce u Dunkerque a v očekávání nacistické invaze. Obdobně i lékař musí nezřídka nemocným lhát, aby nezvyšoval jejich záporné emoce (tzv. milosrdná lež). Pokud však politik záměrně a lživě vyvolává strach a na takto vyvolaných vzedmutých emocích získává „politické body“, je to docela obyčejné a trestuhodné darebáctví.

         Pokud je motivace lhajícího prokazatelně mravná (čestná) a sleduje pouze cizí (obecný) prospěch a nikoli prospěch vlastní, je mravná i takováto lež. V takovém případě opravdu platí zásada, že „účel světí (posvěcuje) prostředky“.

                         „Tytéž činy jsou buď čestné nebo nečestné,

                           záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“

          (Římský státník a stoický filosof Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.)

                         „Činy mají význam podle jejich úmyslu.“

                                                          (Hadís – písemný soubor islámských tradic)

         Pokud ve společnosti existuje nějaké záporné emoční napětí (obavy, neklid, strach), vždy je využijí nejrůznější populisté, demagogové a dobrodruzi, kteří na „vzedmuté vlně emocí“ okamžitě rozvinou své plachty. Těm se pak hodí jakákoliv lež („vítr do plachet“), protože je žene k perspektivnímu politickému úspěchu a ekonomickému prospěchu. Jejich lži ve vlastní anebo i cizí režii přitom nikdy nejsou samoúčelné a dříve anebo později se z nich vždycky „vyklube“ zkažené jádro. Zejména v poslední době proto někteří naši politici zneužívají strachu z války na Ukrajině k ostré kritice Evropské unie, USA a NATO, lživě vysvětlují důvody genocidní války Ruska proti Ukrajině, vybízejí k ukončení války i za cenu ztráty ukrajinského území a ukrajinské národní identity, zlehčují mocenské ambice Číny a záměrně zveličují rozličná existentní nebezpečí (např. příliv imigrantů ze zemí Středního východu, Asie a Afriky), aby tak získali nejen pověst mírotvorců a rozhodných obhájců národních zájmů, ale i přízeň nevědomého a zmanipulovaného davu.

         Veškerá jednání politiků je proto vždy nutno podrobit pečlivé analýze, co skutečně sledovali a jaká byla mravní kvalita jejich úmyslů. Subjektivně dobrý úmysl totiž není totéž jako úmysl mravný (čestný), který je vzhledem k jeho moudrosti i objektivně dobrý. Nezáleží tedy pouze na pouhé povaze úmyslu, ale především na jeho objektivním výsledku. Nadarmo se neříká:  

                                   „Cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly.“                                                  

Zrcadlo politické špatnosti

XIII.

Politika a pochlebování.

Moudrý a uvážlivý politik (pokud by vůbec nějaký byl) musí být vůči sobě přísný a sebekritický a musí naprosto přesně znát své schopnosti i jejich meze. Nikdy proto nesmí přijmout úkol, na který jeho vědomosti, intelektuální schopnosti a zkušenosti nestačí. Proto musí být schopen přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě samém (pokud je to skutečně pravda) a nad touto kritikou se nesmí veřejně pohoršovat, protože tím by ještě „přilil oleje do ohně“.

)Protože naprostá většina politiků se nemůže opřít o své vlastní rozsáhlé vědomosti, praktické zkušenosti a nezpochybnitelnou mravní kvalitu, cíleně se obklopují pochlebovači a kývaly, kteří stojí při jejich projevech za nimi nebo vedle nich, všem jejich slovům souhlasně přikyvují, neustále je chválí a obdivují, obhajují jejich rozmanité prostořekosti a „ukecnutí“ a všude vynášejí jejich přednosti, čímž v nich upevňují zrádné pocity sebejistoty, geniality a výjimečnosti.

„Nejhorším druhem nepřátel jsou ti, co chválí.“

(Pessimum genus inimicorum laudantium)

(Římský historik Publius Cornelius Tacitus – asi 55-120 n.l.; Agricola)

„Člověka mohou omámit a dokonce do záhuby strhnout ti, kdo ho nepravdivě a nezaslouženě vychvalují.“

„(Pochlebník) nedovede sice poradit, vypomoci, závodit, bojí se námahy a každé vážné práce, zato je vždy po ruce ve všech špinavých podnicích.“

(Plútarchos z Chairóneie – asi 45 -120 n.l.)

„Pocty mění mravy.“

(Honores mutant mores.)

Jen málokterý politik je proto schopen snést pravdu o sobě samém a dokonce se sám nad sebou usmát anebo pohoršit. Čím větší má totiž kdo moc, tím je o své neomylnosti přesvědčenější a vůči vyslovení pravdy o sobě samém nesnášenlivější – zvláště pokud je neustále chválen a obdivován. Vůči chvále je proto téměř každý (nemoudrý) politik bezbranný.

„Tak velikou moc má pochlebnictví, největší však, jak se zdá, právě u těch, kteří si sami připadají největšími. Neboť velké sebevědomí a ctižádostivost propůjčuje pochlebníkovi důvěru a smělost.“ (Plútarchos)

V každém politickém systému se proto ustálila tato základní pravidla:

Článek 1: Vedoucí (předseda) má vždycky pravdu.

Článek 2: Nemá-li vedoucí (předseda) pravdu, platí článek 1.

„Pro pravdu se lidé nejvíc zlobí.“ (české přísloví)

„Čím větší pravda, tím větší urážka na cti.“

(Pravidlo lorda Ellenborougha – Murphyho zákony)

„Kdo mluví pravdu, neumře na nemoc.“

(Čingischán – 1162-1227)

„Kdo mluví pravdu,

musí mít koně připraveného u vrat,

jednu nohu v třmeni a šavli v ruce.“ (arménské přísloví)

„Žádný šéf nebude zaměstnávat člověka, který má ustavičně pravdu.“

(První osidla geniality – Murphyho zákony)

Pro politika proto patří promyšlené pochlebování k největším nebezpečím, protože jej cíleně zbavuje sebekritiky a soudnosti. V politice je totiž jakékoliv pochlebování zištné, protože pokud je politik chválen, tak nikoli pro jeho přednosti, schopnosti, myšlenky, slova a činy, ale pro prospěch chválícího! Chování některých pochlebovačů (či našeptávačů) je přitom tak okázale nevkusné, že u slušných lidí vzbuzuje štítivý odpor. Nejhorší pochlebovači jsou pak ti, kteří svého chlebodárce dokonce finančně podporují (např. mu platí volební kampaň), aby si tak v případě jeho úspěchu zajistili své dosavadní výhodné postavení (v podstatě se jedná o korupci pro budoucno). Pokud pak politik opakované chvále podlehne, ztratí sebekontrolu i soudnost a časem stane se terčem posměchu, po němž velice často následuje cíleně připravený pád. Pak se z dosavadních pochlebovačů rázem stanou posměváčci, kteří svého bývalého mocného chlebodárce usilovně pomlouvají, aby tak získali přízeň nového mocného politika.

„Mrtvého hada i opice tahá za ocas.“ (indické přísloví)

„Mrtvého lva i zajíci urážejí.“

(Mortuo leoni et lepores insultant) (římské přísloví)

Jen moudrý, zkušený, pozorný a lidské psychiky znalý politik dokáže přesně analyzovat niternou motivaci chválícího, který jej nikdy nekritizuje, pochválí cokoli a při každém jeho projevu si může hlavu ukroutit souhlasným kýváním.

„Ti, co mne z očí do očí kritizují, jsou mými učiteli,

ti, co mne přede mnou chválí, jsou mými přáteli,

ti, co mi podlézají, jsou mými nepřáteli.“ (Sün-c´)

Poučky: POCHLEBOVÁNÍ JE ZÁKEŘNÝ A SILNÝ JED!

NIKDY NELZE NEKRITICKY VĚŘIT SLOVŮM CHVÁLÍCÍHO!

Zrcadlo politické špatnosti

XIV.

Sebezáchovný zákaz výkonu funkce.

I minimálně soudný politik v zájmu své politické i občanské sebezáchovy nikdy (!) nesmí přijmout funkci (zejména ministerské křeslo), pro kterou nemá základní kvalifikační předpoklady. Pokud tak učiní v mylném domnění, že jeho přirozená genialita jej kvalifikuje k zastávání jakékoliv funkce, automaticky se stává loutkou v rukách těch, kteří jej do této funkce cíleně protlačili s vědomím jeho neschopnosti, a kteří mu poté ve svém vlastním zájmu předkládají k podpisu taková rozhodnutí, která by věci znalý člověk nikdy nepodepsal.

Neschopnost politika k zastávání svěřené funkce je dříve či později spolehlivě odhalena a přinejlepším následuje ponižující odvolání, které může později provázet nejen posměch veřejnosti, ale i trestní stíhání. Neomluvitelnou a trvale diskvalifikující drzostí takového politika je pak účelové vymlouvání na to, že s danou problematikou neměl zkušenosti a že se důvěřivě spoléhal na rady svých náměstků, ačkoliv za své „rozhodování“ pobíral nemalý plat. Vždyť o to přece vždycky šlo – uspat jej chválou a vysokým platem a za jeho zády pak činit vlastní obchody.

XV.

Politika a slušnost.

Pro tuto všeobecně znemravnělou dobu je příznačné, že slušnost (nebo též korektnost) je mnohými politiky označována za opovrženíhodný přežitek minulosti (též historický anachronismus) – a jak hovoří, tak se i chovají. Přitom platí kategorický mravní imperativ (příkaz), že moudří, uvážliví a uměření politici (pokud by byli) musí být bezpodmínečně slušní, vlídní, tolerantní a nesmí se nechat vyprovokovat k neuváženým a zlobným reakcím.

„Diplomat je člověk, který vás pošle do háje takovým způsobem,

že se na tu cestu ještě budete těšit.“ (Lawrencův zákon)

Na politickou slušnost a důstojnost (lat. decorum) jsou slušní občané obzvláště citliví, protože předpokládají, že osoby ve vysokém společenském postavení se podle toho také budou umět chovat. Ani zdaleka tomu tak není a pouze mentálně utlumeným „šmudlům“ a osobám nižších mravních kvalit to nevadí. I někteří naši čelní politici (byť rozpačitě a neradi) veřejně přiznali, že naše politika povážlivě „zhrubla“, aniž ovšem adresně uvedli, kdo se na tom svojí arogancí, hrubostí a vulgárními výrazy zásadní měrou podílí. Sprostota (též vulgárnost) ovšem není argument ani výraz duševní převahy a uchylují se k ní především:

lidé duševně méněcenní, kteří tak zakrývají svoji psychickou nedostatečnost anebo nějaký sociální handicap,alkoholici, toxikomané, hulváti a násilníci, kteří sprostotou zastrašují své spoluobčany rádobyhumanisté, umělci a intelektuálové, kteří sprostotu mylně považují za projev svobodomyslnosti a intelektuální nadřazenosti,lidé psychicky nemocní, kteří trpí duševní poruchou (neurologicko- psychiatrickým syndromem) označovanou jako koprolalie. Tato porucha je neléčitelná, ve stáří se zhoršuje a projevuje se nutkáním k nadměrnému a opakovanému užívání neslušných slov, označovaných jako „fekální“.

Kromě sprostoty se někteří politici projevují i jako neomalení provokatéři, kteří své oponenty anebo politické protivníky ve zlém úmyslu s oblibou zesměšňují a jako argumenty používají mnohdy polopravdy a lži. Pokud se jim pak podaří své protivníky vyprovokovat k prudké slovní obraně anebo i k fyzickému útoku (viz např. dávný pohlavkový incident Macek versus Rath), okamžitě se ukřivděně stavějí do pozice nevinné oběti.

Politická neslušnost je zákonitým důsledkem dlouhodobě pěstované všeobecné tolerance k neslušnosti a sprostotě. Nejen naši politici, ale i mnozí spisovatelé, herci, zpěváci a umělci (kteří jsou pro část naší veřejnosti politováníhodným vzorem) s oblibou užívají neomalených anebo i vulgárních slov a dokonce se s drzostí sobě vlastní odvažují přesvědčovat lidi, že je to projev jejich intelektuální svobody, duševní převahy a výjimečnosti. Existují dokonce taková pomatená stanoviska, že „právo na sprostotu je základním lidským právem, protože sprostota není zákonem výslovně zakázána.“

Těžko je učitelům napomínat studenty anebo žáky pro sprostou mluvu 

hulvátské chování, když tito (drze) poukáží na to, že přece ten či onen politik takto veřejně hovoří. Příklady táhnou! Arogantní, hulvátský a sprostý politik totiž nikdy při svých „o