Zrcadlo politické špatnosti 4

Výhodu mívají „noví politici“ (zpravidla „popřevratoví“), jejichž skutečné mravní kvality (či spíše „nekvality“) jsou pro důvěřivé občany zpočátku neseznatelné. Naprostá většina „nových politiků“ však dříve anebo později svoji počáteční oblíbenost „prohospodaří“ svými neuváženými slovy a skutky (např. podílem na zločinné „divoké privatizaci“ anebo i rozsáhlými amnestiemi, kterými se smutně proslavili prezidenti Václav Havel i Václav Klaus).

Převážná většina politiků se chová neuvěřitelně nerozumně a hloupě. Všichni politici si totiž toužebně přejí, aby si jich občané vážili a měli je rádi, ale jsou natolik nevědomí, nerozumní a hloupí, že se nedokáží chovat tak, aby si jejich úctu a lásku zasloužili. Někteří politici se dokonce neskrývaně pohoršují, když je občané kritizují a projevují vůči nim „nelásku“.

„Jak to, že mne výjimečného, velkého a mocného nemají rádi?

Jak si vůbec dovolují nemít mne (nás) rádi?!!“

Kdo mne neobdivuje a nemá mne rád, je blbec (debil, idiot apod.).“

Někteří političtí megalomané by proto lásku k sobě nejraději uzákonili jako povinnost a jakýkoliv projev nedostatečného obdivu, kritiky anebo „nelásky“ by podobně jako v Severní Koreji označili za trestný.

Touha po uznání a společenském uplatnění patří mezi základní lidské pudy, pro jejichž uspokojení mnozí politici (a zejména ženy-političky) obětují vše - rodinu, dobrou pověst, zdraví i zdravý rozum. Vůbec nechápou, že jediná zasloužená oblíbenost politika je možná pouze tehdy, bude-li se důsledně chovat mravně.

Jak již bylo řečeno, politici si obvykle pletou nadčasově platnou mravnost s historicky a místně proměnlivou společenskou morálkou, a i když tuší, jaké chování je mravné, dokáží svůj cit pro spravedlnost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, lidskost, laskavost a soucit rázně potlačit. Nemravných lákadel je totiž kolem nich tolik, že jim prostě nedokáží odolat („příležitost dělá zloděje“). Proto se ve své nevědomosti, nerozumnosti a hlouposti chovají tak, že vzbuzují odpor a zášť. Nejhorší z nich jsou pokrytci, kteří se nejprve sami „nakapsují“, účinně se zapojí do nejrůznějších „svazů známých“, získají výhody a významná společenská postavení pro sebe anebo své blízké a až potom pohoršeně moralizují, předstírají zásadovost a ukazují prstem na své politické odpůrce („zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“), přestože pokud sami nejsou horší, rozhodně nejsou lepší. Přitom promyšleně navrhují takové zákony, jejichž sítem by prošla jejich vlastní úplatnost, nepoctivost a zištnost (např. § 12 odst.2 trestního zákona o subsidiaritě trestní represe anebo § 8 občanského zákona, umožňujícího poskytnutí právní ochrany všem šikovně skrytým /tj. „nezjevným“/ zneužitím práva), anebo úporně brání přijetí takové novely trestního zákona, která by umožnila nepromlčitelnost majetkových deliktů, z nichž získaný prospěch stále trvá (tzv. zločiny trvající). Ono by se totiž mohlo snadno stát, že při platnosti takového zákona by jednou mohlo dojít i na ně.

I kdyby se snad některý z politiků vyznačoval nějakou z vyjmenovaných ctností anebo dokonce i jejich větším počtem, patrně nikdo z nich nesplňuje komplexní kritéria mravnosti (pokud by se někdy objevila výjimka, pak by pouze potvrdila toto pravidlo). Kvůli vnitřnímu nedostatku mravnosti se politici nejenže nedokáží chovat mravně, ale nemohou být ani oblíbení. Naprostá většina politiků např. není nezištná a příkladně skromná, přičemž právě to méně majetní anebo nemajetní občané nejčastěji vidí a odsuzují. Pokud je však některý z politiků okázale skromný a nezištný a dokonce vykonává dobročinnou činnost, je nutno velice pečlivě zkoumat (analyzovat), proč tak činí – zda ze své přirozené dobroty (altruismu), což by byl u politiků obzvláště výjimečný jev (takový politický „světec“ se prozatím neobjevil), nebo pro své sebeuspokojení (pocit „svatosti“ a mravní převahy – pouhá emoční zištnost) anebo pro svůj budoucí politický i ekonomický prospěch, což je motivace nejčastější. Pokud totiž politici něco opravdu umí, tak je to politická kalkulace - vždycky mají velice dobře promyšlené, co jim podle jejich představ přinese toužený prospěch (např. poslanecké, senátorské anebo vládní křeslo). Je ovšem pravdou (a vládní krize v r.2017 to potvrdila), že se ve svých představách o touženém výsledku svého úporného snažení nezřídka zmýlí, což může mít i katastrofální dopad pro celou jejich politickou stranu.

Správná orientace ve skutečné motivaci politiků je pro politické neznalce velice obtížná. Mnozí nerozumní a důvěřiví občané proto nedokáží odlišit skutečnou skromnost anebo dobročinnost od skromnosti nebo dobročinnosti předstírané, jejichž jediným cílem je získat obdiv, chválu, peníze a moc.

„Pilně se varujte, abyste almužny své nedávali před lidmi, proto abyste vidíni byli od nich, jinak nebudete míti odplaty u Otce svého, kterýž jest v nebesích.

Protož když dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí ve školách a na ulicích, aby chváleni byli od lidí. Amen pravím vám: Majíť odplatu svou.

Ale ty když almužnu dáváš, nechť neví levice tvá, co činí pravice tvá.“

(Evangelium sv.Matouše, kap.6/1-3)

„Postav si pomník svojí oblíbeností.“

(Naučení faraona Chetiho III. jeho synu Merikaréovi – 21.stol.př.n.l.)

Svoji oblíbenost si však mnozí politici snaží získat nikoli pravdivými slovy a mravným způsobem života, ale zejména planými sliby, kterým však po dosavadních zkušenostech mohou uvěřit jen mentálně utlumení šmudlové. Mnozí politici proto nakonec otrnou a ačkoliv se míněním lidu stále veřejně ohánějí, ve skutečnosti jsou zcela odtrženi od reality a docela jim stačí, když za jedno volební období proniknou do nějakého „svazu známých“ a pro budoucno si zajistí nějaké „teplé místo“ i mimo politiku. Dělají to téměř všichni politici bez rozdílu svého politického zaměření a proto je krajně pokrytecké, pokud některé své trestně stíhané kolegy okázale odsuzují, zvláště je-li toto trestní stíhání krajně problematické a nedůvěryhodné.

Některým politikům jejich aktivity přinášejí nejen sebejistotu a pocit výjimečnosti a nadřazenosti, ale i vysoké afektivní uspokojení (potěšení) z naštvání jiných (odborně jsou označováni jako „emoční ostřelovači). Proto se v politice drží „zuby nehty“, neustále se pokoušejí „urvat“ co největší díl moci, provokují své okolí hrubostí a neomaleností a zastrašují své oponenty, kteří se jim odvažují bránit v jejich nemravné seberealizaci.

„Jediné, za co se opravdu bije většina politiků, je znovuzvolení do funkce.“

(Perotův postřeh – Murphyho zákony)

                                            Zrcadlo politické špatnosti

                                                              XIX.

                                                       Populismus.

         Kořenem slova populismus je latinské slovo „populus“, což je překládáno jako „lid“ anebo „národ“. Populismus lze tedy definovat jako cíleně pěstovanou oblibu u lidu anebo jako „podbízivou líbivou politiku“.

         Patrně prvním historicky známým populistou byl římský konzul Publius Valerius, který se r.509 př.n.l. zasloužil o vyhnání římských králů z etruského rodu Tarquiniovců. Protože si však postavil dům na římském pahorku Velie, vzbudil závist svých spoluobčanů a byl pomlouván, že se chce povyšovat nad lidem a zmocnit se vlády. Na důkaz své oddanosti lidu proto zbořil svůj dům a postavil jej až na břehu Tiberu, aby všichni římští občané bydleli nad ním (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, Kniha II/7). Vděčným římským lidem mu proto tehdy jako prvnímu římskému politikovi bylo uděleno přízvisko Publicola, což je překládáno jako „přítel lidu“.

         Od té doby bylo skutečných Publicolů velice málo, protože všechny  skutky politiků (tj. subjektivně dobré nebo zlé i objektivně dobré anebo zlé) jsou motivovány především vlastním politickým, ekonomickým anebo emočním ziskem (tj. v posledním případě zejména potěšením z obdivu a chvály). I tato motivace populistů byla Titu Liviovi známa, neboť jím citovaný konsul Titus Quinctius Capitolinus údajně r.446 př.n.l. takto oslovil římský lid (Dějiny římské od založení Města, kniha III/68):

       „Ze samé přirozenosti je to už tak zařízeno, že ten, kdo mluví před davem pro svůj vlastní prospěch, je milejší než ten, jehož rozvaha nevidí nic jiného než prospěch veřejný; ledaže se snad domníváte, že tihle lichotníci lidu, tihle lidumilové, kteří vám nedovolují být ani ve zbraních, ani v klidu, vás popouzejí a popichují k vašemu prospěchu. A když se dáte pobouřit, pak vás využívají pro získání úřadů nebo pro zisk; protože vidí, že za svornosti stavů neznamenají vůbec nic, touží se stát vůdci raději špatného podniku nežli žádného, třeba by to byly zmatky a vzpoury.“ 

         Principiálně nezištní politici (političtí „karmajógíni“) neexistují, neboť za každou službu veřejnosti očekávají prospěch; a to buď prospěch okamžitý (např. nadšený potlesk davu), anebo alespoň prospěch budoucí (výnosnou politickou funkci). Cílevědomým získáváním obliby u nerozumných, nevědomých a důvěřivých lidí, kteří nejsou schopni pochopit jejich skutečné úmysly, tak získávají „politické body“, které poté zúročují ve volbách. V politice proto již po tisíce let patří populismus mezi nejnebezpečnější jevy, neboť jej lze velice snadno zneužít k sobeckým cílům (což se také mnohokrát stalo).

         Každý současný populista (a že se jich „vyrojilo“!) velice dobře ví, že nikdy nezíská příznivce mezi lidmi moudrými, zkušenými, uvážlivými, spravedlivými, slušnými a zdrženlivými, kteří dokáží analyzovat váhu jeho slov a činů. Proto usilovně zlehčuje anebo uráží „prožluklé intelektuály“ (nebo též „pražskou kavárnu“), kteří nechápou jeho geniální myšlenky, a své posluchače i příznivce vyhledává raději u lidí nižšího intelektu (od naivních poctivců a prostých blbů až po násilnické primitivy), kteří jsou ochotni vyslechnout nejen jeho sebevětší lži, žvásty a líbivá hesla o okamžitém a jednoduchém řešení společenských problémů, ale i nadchnout se pro takové činy (a nezřídka i zločiny), které po pozdějším vystřízlivění (alespoň někteří) sami považují za zlé, hloupé a nesmyslné a v hloubi duše se za ně stydí.

         Klasickou ukázkou nezvládnutého populismu  byl zejména nedávný brexit ve Velké Británii, který přivodil i pád vlády a způsobil Britům těžký společenský i ekonomický šok, jehož budoucí dopady jsou stále ještě nepředvídatelné. Jeho populističtí původci (zvláště pak politický dobrodruh Nigel Farage) totiž vůbec nepočítali s úspěchem jejich lží a protože neměli připravený žádný následný program, od řešení tohoto jimi vytvořeného problému okamžitě utekli a tuto „horkou bramboru“ přehodili na jiné. Od té doby se po objevují pouze ojediněle a téměř vždycky je to spojeno s ostudou. K podobné situaci došlo ve Španělsku, kde katalánský premiér Carles Puigdemont vyprovokoval hnutí za nezávislost Katalánska, a když se španělská vláda ostře proti těmto populistickým pokusům postavila a odňala Katalánsku jeho autonomii, utekl do Belgie, odmítl se dostavit k soudu a své rozčarované příznivce nechal na pospas osudu.

      Také zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA bylo krátkodobým vítězstvím primitivního populismu. Jeho působení ve funkci, neuvážená slova, sliby, lži, mussoliniovské grimasy, rozmáchlá gesta a poté jeho prohra v prezidentských volbách následujících způsobily vnitrospolečenský i celosvětový otřes, neboť díky jeho agresivním, populistickým a provokativním heslům se podařilo nejen vyvolat nevídané občanské nepokoje a nacionalistické i rasistické vášně, ale i zneklidnit celý svět a současně rozdělit a vyděsit miliony Američanů, z nichž mnozí raději emigrovali (zejména do Kanady). Tyto události jsou varovným signálem pro všechny demokratické státy, neboť populistické politiky na celém světě (včetně naší republiky) utvrdily v přesvědčení, že právě hrubost, neomalenost, útočnost, populismus a lži jsou nejosvědčenějšími metodami k dosažení politického úspěchu.

         Pokud tedy chceme rozpoznat společensky nebezpečného populistu, především poslouchejme, jaká volí slova, komu se cíleně podbízí, proti komu je zaměřen a koho označuje za nepřítele, který za všechno může; současně však pozorujme, z jakých vrstev se rekrutují jeho příznivci a posluchači, jaká hesla je oslovují, jaké transparenty nosí, jaká hesla vykřikují a jak se chovají vůči svým politickým oponentům a cíleně vytvářeným „nepřátelům lidu“. Názorná poučení nám poskytují počátky komunismu, italského fašismu a německého nacismu, jejichž společnými kořeny byly nevědomost, nerozumnost, hloupost a společenská frustrace. Historie se neopakuje, opakují se pouze lidské chyby!

         Nezřídka ovšem dochází k tomu, že z populismu jsou účelově, nepoctivě a zákeřně obviňováni i ti karatelé společenských zlořádů, kteří usilují o rozumné a spravedlivé společenské reformy a omezení výsad a výhod těch politiků, kteří jsou právě u moci. I tyto rozumné, spravedlivé a slušné politické programy nacházejí vděčné posluchače, ale protože právě jim chybí masa fanatiků a násilnických hlupáků, kteří by se za ně bili v ulicích anebo na barikádách, až příliš často končí tyto programy v koši a jejich původci jsou zesměšňováni, skandalizováni, propouštěni ze zaměstnání, izolováni v psychiatrických léčebnách, zavíráni anebo dokonce vražděni. Odstrašujícím příkladem této společenské nestability, zvůle a násilí je současné Rusko, ve kterém kritika prezidenta Putina anebo jím vyvolané války na Ukrajině končí zpravidla ve vězení anebo podezřelým úmrtím.

         Hodnotícím kritériem pro posouzení, zda se jedná o program  populistický anebo nikoli anebo jsou nejen jejich výchozí mravní kritéria (zejména rozumnost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, uměřenost a lidskost), ale i mravní kvality jejich původců.

                „Neboť není strom dobrý, kterýž nese ovoce zlé,

                  aniž jest strom zlý, kterýž nese ovoce dobré.

                  Každý zajisté strom po svém vlastním ovoci bývá poznán;

                  neboť nesbírají s trní fíky, aniž s hloží sbírají hroznů.

                  Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce svého vynáší dobré,

                  a zlý člověk ze zlého pokladu srdce svého vynáší zlé.

                  Neboť z hojnosti srdce mluví ústa jeho.“

                                                                   (Evangelium sv.Lukáše, kap.VI/43-45)

         Může ovšem dojít i k tomu, že na původním mravném politickém programu některých vizionářských politiků se začnou přiživovat politici vychytralí, vypočítaví a nemravní, kteří vidí příležitost ke svému zviditelnění a budoucímu prodloužení své politické kariéry. Pokud se jim pak podaří ve volbách zvítězit, skutečné původce tohoto vítězného programu odstraní a celý program postupně zpotvoří anebo přizpůsobí svým vlastním sobeckým potřebám. Možností zneužití i skvělých myšlenek je bezpočet, stejně jako je bezpočet politiků, kteří vskrytu „číhají“ na svoji příležitost, po zádech naivních společenských reformátorů „lezou vzhůru“ a při první příležitosti jim „šlápnou na krk“.

       „Nikdo nikdy nevykonával hanebně získanou moc dobrým způsobem.“

                                     (Římský historik Publius Cornelius Tacitus – 55-120 n.l.)

         Nebezpečí populismu je dvojí – jednak je to nebezpečí pro celou společnost (pogromy, sociální anebo rasové nepokoje, revoluce, občanské války apod.), a kromě toho je to i nebezpečí pro samotného populistu, který v důsledku obdivu a chvály svých příznivců snadno ztrácí sebekontrolu a i když od počátku svého působení velice dobře ví, že lže a manipuluje s lidmi, nakonec je sám překvapen svým úspěchem a proto začne věřit tomu, že je Prozřetelností vyvolen pro vyšší cíle a vedení společnosti. Všichni megalomani, fanatici a tyrani takto začínali a nakonec i špatně skončili, protože v důsledku své nedostatečné mravní vybavenosti nikdy nepoznali, kdy už překročili obecně tolerovatelnou hranici neslušnosti. 

         Každý populista se podobá člověku, který z nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti tře „Aladinovu lampu“ a vypouští na svět všemocného džina. Pokud totiž vybičuje v lidech nízké vášně, zejména závist, zlobu, nacionalismus, antisemitismus, nenávist k údajným nepřátelům lidu, k imigrantům, k Evropské unii, NATO, USA apod. (výběr možností je neomezený), pak vypuštěného džina už stěží donutí k tomu, aby se vrátil zpátky do lampy. Ve smutné historii lidstva byly tímto vypuštěným džinem nejen emočně vybičované masy křesťanů, muslimů, hinduistů a nejrůznějších náboženských fanatiků, kteří se dopustili mnohých nábožensky motivovaných masových vražd (zejména pogromů a náboženských válek), ale i nacionalistů, rasistů, šovinistů, fašistů, nacistů anebo komunistů, kteří nelítostně likvidovali své politické nebo názorové odpůrce, třídní nepřátele, odlišné rasy nebo národnosti anebo trhali státy. Názorným příkladem tohoto druhu je válka na Ukrajině, vyvolaná velmocenskou politikou a nezvládnutým nacionalismem ruského prezidenta Vladimíra Putina. Právě on totiž vypustil „džina“ nacionalismu, národnostní nenávisti a násilí, vyslal na Ukrajinu vraždící a loupeživé hordy, rozvrátil přitom Rusko a nyní se marně snaží tuto situaci zvládnout. Konce takových vládců však byly vždycky neslavné.

         Každý národ má takové politiky, jaké nechá ze svého středu „vyrůst“ (i v tom spočívá jeho suverenita) a které si tudíž také plně zaslouží. Protože v celém západním světě začíná převládat „prostožroutský“ konzumní způsob života nad myšlením, nelze zabránit tomu, aby vychytralí a obecně nebezpeční populističtí politici (sebestřední, prolhaní, neomalení, neurvalí a agresivní) na celém světě nabývali převahy nad politiky slušnými a uvážlivými. Markantně se to projevilo zejména v předposledních prezidentských volbách v USA, kde „levná“ nacionalistická hesla (America first!) převážila nad rozumným uvažováním. Neuvěřitelně úspěšná (byť nemravná) taktika Donalda Trumpa totiž potvrdila platnost velkého zákona drzosti („mezi silnými zvítězí drzejší, mezi drzými silnější“) a nejrůznějšími populistickými politiky začala být okamžitě označována jako počátek celosvětového boje proti politické korektnosti (tj. slušnosti). Přitom za opovrženíhodnou politickou korektnost je záludně a nepoctivě vydávána nejen neuvážlivá a naivní humanita, ale i primární lidská slušnost, která je pro každého populistu tím největším nepřítelem. Žádný populista se totiž nedokáže chovat moudře, uvážlivě a slušně a jejich slovník tomu také odpovídá. Američanům proto záhy došla s Trumpem trpělivost a i když i jejich následná volba prezidenta Bidena vzbuzuje rozpaky, je patrno, že tolerance k extrémnímu populismu má i v USA své meze.

         I v naší republice před jakýmikoliv volbami znovu slyšíme líbivá politická hesla, sliby, nadšené projevy, příkré odsudky „nepřátel“ a fanaticky tleskající davy, volající „Ať žije ……“. Protože jsme však pokaždé podcenili všehoschopnost našich politiků, prozatím to po volbách ani jednou nedopadlo dobře. Pokud tedy uvidíme, jak se kolem takových populistických politiků shromažďují naivní hlupáci, nacionalisté, neonacisté, ortodoxní komunisté, antisionisté, antimuslimové (pozor na terminologii – antiislamisté jsou totiž názorově podobní antifašistům, jelikož skuteční islamisté jsou stejní anebo ještě horší než fašisté; proto se v odborných kruzích nezřídka hovoří o islámfašismu) anebo dokonce kriminální živly a pod jejich ideovým vedením začínají skandalizovat, vulgárně napadat anebo dokonce terorizovat pokojné občany, kteří „neřvou s nimi“ a dokonce se odvažují s nimi nesouhlasit, pak nezbývá nic jiného než původce těchto nepokojů okamžitě zatknout, obvinit z rozvracení republiky (§ 310 trestního zákona), z podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§ 356 trestního zákona) anebo ze šíření poplašné zprávy (§ 357 trestního zákona). Poté by pak přicházela v úvahu buď jejich doživotní politická diskvalifikace, anebo dlouhodobá izolace v přísně střežené věznici, ne-li přímo v psychiatrické léčebně, pokud by se prokázalo, že tito politici jsou nepříčetní a tudíž i trestně neodpovědní (projevy mnohých našich politiků totiž vzbuzují oprávněné pochybnosti o jejich duševním zdraví).

         K mnohým problémům 20.století by vůbec nedošlo, kdyby obecně nebezpeční populisté byli včas rozpoznáni, izolováni anebo dokonce zlikvidováni (nikdo však nemůže vědět ani rozhodnout, zda už k tomu nastal čas). Pokud by totiž byly poctivě analyzovány pozdější skutky takových lidí, zcela jistě by ani ti největší humanisté neodsoudili včasnou likvidaci takových lidských zrůd, jako např. Lenina, Stalina, Hitlera, Mao Ce-tunga, Kim Ir-sena, Gottwalda, Pol Pota, Idiho Amina aj. V poslední době se o takové „chvályhodné“ možnosti hovoří zejména ve spojení se jmény prezidentů Putina a Kim Čong-una, jejichž násilnou likvidaci by jistě s úlevou uvítali i jejich vraždami a popravami vystrašení soukmenovci (v soužití s tyranem si totiž nikdo není jistý životem). Vždyť ostatně starořímské úsloví praví, že „vražda na tyranu není zločinem“ a tudíž není ani nemravná. Nadarmo se proto v minulém režimu (potají) neříkalo, že za mnohé problémy 20.století může neschopnost carské policie, která Leninovu nebezpečnost evidentně podcenila, nezastřelila ho „na útěku“ a přistupovala k němu i k jeho přívržencům mnohem benevolentněji, než pak později oni sami přistupovali ke svým politickým odpůrcům.  

Zrcadlo politické špatnosti

XX.

Politika a odvaha.

Politik musí být uvážlivě odvážný, nikoli ztřeštěný anebo zbrklý. Odvaha k písemnému projevu, řeči i činům musí být vždy podložena zralou úvahou, vědomostmi a zkušenostmi, aby bylo (pokud možno) vyloučeno jakékoliv riziko vyplývající nejen z vyřčení nepříjemné pravdy, ale i z odvážného činu.

Má-li být politická odvaha skutečnou odvahou, musí být mravná a zásadová. Nelze totiž hovořit o politické odvaze, pokud je politik „odvážný“ pouze vůči svým politickým oponentům, neoblíbeným kritikům anebo zahraničním demokratickým politikům, kterým přirozená slušnost velí velkoryse přehlédnout jeho neomalené útoky, a přitom je podlézavý až zbabělý vůči představitelům totalitních mocností, kteří na jakoukoliv kritiku dokáží odpovědět hrozbami a sankcemi. O takovém obojetném politikovi lze spíše říci, že je vypočítavý, „křivý“, bezpáteřní a bezcharakterní.

Míru rizika při odvážném slovním anebo písemném projevu musí každý pečlivě zvážit, i když „nejde o hlavu“ jako např. za Čingischána anebo nově za prezidentů Putina, Kim Čong-una anebo Si Ťin-pchinga („Kdo mluví pravdu, neumře na nemoc!“). Pokud je „vrchnost“ (výjimečně!) ochotna naslouchat kritice, i nelíbivou pravdu lze pouze naznačit tak, aby k poznání o její pravdivosti nevyhnutelně dospěla sama. Vnucování své pravdy nevědomým se totiž nevyplácí, protože:

„Poučovat hloupé je nejen zbytečné, ale i nebezpečné.“

(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení.)

Zvažování míry rizika je záležitost individuální; někdo se nechá zastrašit pouhými představami o domnělém nebezpečí (které se ovšem mohou časem ukázat jako pravdivé), jiného neodstraší ani reálná hrozba smrti (např. vraždy anebo atentátu). Starořímské úsloví „odvážnému štěstí přeje“ (fortem fortuna adiuvat) proto rozhodně nelze doporučit jako osvědčené a následováníhodné pravidlo, protože ne vždycky se odvaha vyplácí. Každý odvážný totiž nemusí mít štěstí a odvážných vojáků, námořníků, cestovatelů, humanitárních pracovníků, novinářů i politiků jsou plné hřbitovy.

Opatrnost politika (státníka, vojevůdce apod.) nemusí být projevem zbabělosti, přestože tak může být momentálně posuzována. Ve Starém Římě se např. takovouto opatrností proslavil římský diktátor Quintus Fabius Maximus Verrucosus (asi 280-203 př.n.l.) který za 2.punské války po zdrcující porážce římských legií u Cann (r.216 př.n.l.) zvolil zdržovací taktiku boje a vysilování Hannibalových vojsk drobnými potyčkami. Proto si od nespokojených Římanů vysloužil přízvisko Cunctator (Loudal, Váhal). Po konečném vítězství však byla jeho taktika oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát!“ (Quintus Ennius – Annales).

„Cokoli děláš, dělej s rozvahou a ber v úvahu konečný cíl.“

(Quidquid agis, prudenter aga set respice finem.)

Politik se nesmí vyhýbat tabuizovaným tématům, kterými jsou např.:

a) důvod existence senátu a jeho skutečná potřebnost,

b) otázka skutečné potřebnosti politických stran,

c) finanční vyrovnání s církvemi, zejména katolickou církví,

d) důvod přetrvávající existence KSČM,

e) prezidentské milosti a amnestie Václava Havla i Václava Klause,

f) trest smrti,

g) trest vyhnanství,

h) fyzické tresty,

i) euthanazie,

i) umělé přerušení těhotenství,

k) problematika Romů a imigrantů,

l) základní lidská práva zločinců a jejich obětí,

m) problematika terorismu,

n) právo na sebeobranu,

o) ruská anexe Krymu a expanze na Ukrajinu,

p) potlačování základních lidských práv v Tibetu,

q) náboženství, náboženské svobody a ateismus apod.

Moudrý, vzdělaný a zkušený politik (pokud by nějaký byl) musí o těchto

problémech vědět, musí se v nich mravně orientovat, musí předvídat možné protiargumenty a musí být schopen nejen přesvědčivě zdůvodnit svoji argumentaci, ale i všechny protiargumenty vyvrátit. Znalost problémů i svých protivníků, předvídavost a argumentační schopnost jsou základem síly i pověsti politika. Neochota zabývat se těmito problémy, „mlžení“, naivně humanistické žvanění a neschopnost zasvěcené argumentace jsou však znakem nerozumnosti, nevědomosti i mravní a politické slabosti.

„Odvaha, která se projevuje v nebezpečí a strastech, je pochybená, není-li spojena se spravedlností a bojuje-li nikoli za obecné blaho, nýbrž za soukromý prospěch. To pak nejenom není ctnost, nýbrž spíše hrubá síla, která zavrhuje všechno lidské.

Správně tedy definují statečnost stoikové, jestliže ji nazývají „ctností bojující za spravedlnost.“ A proto nikdo, kdo si získá slávu statečného člověka úklady a špatností, nezaslouží ještě chvály, neboť nemůže být cti tam, kde není spravedlnost.“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

„Postoj ušlechtilého člověka k světu je tento:

nikdy si nevšímá, co ztratí a co získá, je-li to spravedlivé!“

(Konfucius)

Zrcadlo politické špatnosti

XXI.

Politika a vliv prostředí.

Politik je soustavně vystaven nebezpečí, že podlehne nepříznivému vlivu okolního prostředí. Tak jako se řemeslníci, stavební inženýři, lékaři, právníci apod. stálým opakováním určitých pracovních úkonů ve svém obvyklém pracovním prostředí zdokonalují ve svých vědomostech, zkušenostech i dovednostech, tak i politici se v prostředí poznamenaném stálým opakováním lží a vykonáváním nejrůznějších nemravností soustavně zdokonalují ve svých špatnostech, až se nakonec stanou tím, co před občany předvádějí a čím se v počátcích své slibné kariéry snad ani stát nechtěli.

„S čím kdo zachází, tím také schází.“ (české přísloví)

Je-li tedy v politickém prostředí obvyklé lhaní, plané slibování, podvádění a zrada, časem si politici na takové chování zvyknou a stanou se z nich lháři, „slibotechny“, podvodníci a zrádci (přeběhlíci), zvláště když to bude politicky i ekonomicky výhodné. Pokud se pak v politice bude vyplácet útočnost (agresivita), neomalenost a hrubost, časem z nich budou hrubiáni, popudliví vzteklouni, nenávistní paranoici apod., kteří se pro své okolí stanou nesnesitelnými. Za svůj pochybný společenský úspěch tedy zaplatí sami sebou.

„Zloba sama vypije největší část svého jedu.“ (Attalos)

(Citát převzat od Lucia Annaea Seneky)

„Člověk, který je po dlouhou dobu svírán řetězem blbů,

je v reálném nebezpečí, že se časem sám stane jeho článkem.“

(Oldřich Hein – Obecná blbologie; Nakladatelství Olomouc 1998)

Díky mravně devastujícímu prostředí poslanecké sněmovny anebo senátu se převážná většina politiků zkazila natolik, že mnohé jejich skutky se pohybují od prosté politické nekulturnosti přes nemravnost až po trestnou činnost (zejména úplatkářství).

„Takť každý strom dobrý dobré ovoce nese, zlý pak strom zlé ovoce nese.

Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého

vydávati.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.VII/17,18)

„Sklon a prostředí tvoří zločince.“

(Franz von Liszt – německý kriminolog a teoretik trestního práva; 1851-1919)

Špatné a mravně zkažené politické a společenské prostředí vyhovuje špatným a mravně zkaženým lidem, protože „v kalné vodě“ se jim „dobře plave“. Toto prostředí pak svým nemravným chováním úmyslně (tj. cíleně) anebo i nevědomě (tj. z hlouposti) spoluvytvářejí a svoji vlastní nemravnost v něm ještě více posilují. V prostředí plném nemravností se totiž jejich vlastní nemravnosti zcela vytratí, postupně se mohou stát nemravnou politickou morálkou a pro svoji „úspěšnost“ pak mohou být dokonce považovány za vhodný a napodobeníhodný rozmar mocných i (nemravně) morální normu chování (zejména mladé milenky, nejrůznější párty s vlivnými obchodníky anebo dokonce mafiány, lobbování, protěžování a protekční zaměstnávání svých rodinných příslušníků a známých, využívání získaných informací k vlastnímu prospěchu, zrada svých politických „přátel“, přebíhání k politickým oponentům anebo k perspektivnějším politickým stranám, hlasování či „nehlasování“ za nejrůznější výhody, získávání majetku za nezdaněné poslanecké náhrady apod.). Všeobecná devastace mravních hodnot proto začíná u politiků, jejichž nemravné chování je pro mravně nepevné občany příkladem, který cíleně napodobují anebo kterým své vlastní mravní poklesky alibisticky omlouvají.

Pokud však taková rozličná nemravná jednání nejsou výslovně popsána v trestním zákoně jako trestná a ani výklad trestního zákona není v tomto směru zcela jednoznačný a obecně seznatelný (např. z veřejných projevů nejvyšších představitelů justice, státního zastupitelství a policie, kterým se však všichni tito představitelé státní moci z důvodu argumentační nejistoty úzkostlivě vyhýbají), jsou veškeré pokusy o kriminalizaci takových nemravných jednání principiálně nepřípustné a stejně tak je nepřípustná i veřejná dehonestace (znevěrohodnění, „znepoctivění“) dotyčného politika. Právo je totiž pouze minimem mravnosti, ale není celou mravností - jinak by totiž bylo nutno trestně stíhat i jiná nemravná jednání, jako např. manželskou nevěru (a té je mezi politiky více než dost!), nedodržení daného slova, politickou zradu, lhaní apod. Ani evidentně nemravného politika tedy nelze trestně stíhat „na zkoušku“, natož na něj „zkušebně“ (experimentálně) uvalit vazbu. Platí totiž přísná zásada „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“ (není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona) a jakýkoliv novátorský subjektivní výklad trestního zákona ze strany policistů anebo státních zástupců (exekutivní aplikace práva) musí být předem posvěcen jeho objektivním výkladem ze strany soudů, zvláště pak Nejvyššího anebo Ústavního soudu (judikativní aplikace práva).

Pokud si tedy položíme klasické římskoprávní otázky „v čí prospěch“ (cui prodest?) anebo „pro čí dobro“ (cui bono?) jsou tyto předem právně nezabezpečené trestněprávní experimenty prováděny (zvláště před volbami), pak po všech dosavadních neblahých zkušenostech s politickými vlivy na mocenské orgány nelze vyloučit, že tyto trestněprávní pokusy mohly být učiněny „na objednávku“ a některé politické subjekty proto mohly cíleně poškodit a jiné naopak cíleně zvýhodnit. Obzvláště zarážející je pak skutečnost, že podobný experimentální postup policie a státního zastupitelství (samozřejmě náležitě medializovaný) způsobil v minulosti pád vlády a následně se zcela vymknul kontrole, přičemž po uplynulé době je již zcela jisté, že výsledek stále probíhajícího trestního řízení nebude ani zdaleka odpovídat fantazijním představám jeho iniciátorů. Zkušenosti nasvědčují spíše tomu, že po déletrvajícím trapném mlčení zazní výrok: „Vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ To ovšem již média zajímat nebude, protože nových skandálů je stále dost a pokud žádné nebudou, tak je novináři pro své čtenáře rádi „vyrobí“.

Občasné farizejské moralizování a ztotožňování politické „nekulturnosti“ anebo obecně pohoršující nemravnosti s nezákonností či dokonce trestnou činností je tedy nepřípustným ztotožňováním zákonů s mravními normami, na které se jinak vůbec nedbá. Principů práva a mravnosti neznalí iniciátoři takových postupů si však patrně neuvědomují, že v zájmu spravedlnosti by tedy bylo nutno dodržovat takový extrémně přísný postup i v jiných „nezájmových“ (tj. nepolitických) případech. K tomu ovšem rozhodně nedochází, protože k mnohým evidentním nemravnostem se policie, státní zastupitelství i soudy staví velice benevolentně a např. mnohým prokazatelným podvodníkům je s odvoláním na subsidiaritu trestní represe (§12 odst.2 trestního zákona) poskytována velkorysá právní ochrana na úkor jejich důvěřivých obětí.

Ačkoliv by si tedy mnozí politici opravdu zasloužili trestní postih za své rozmanité a znamenitě „vykutálené“ nemravné činy (což by mnozí jejich nuzní a trpící spoluobčané jistě se zadostučiněním uvítali), z hlediska právní kultury je naprosto nezbytné, aby všechna taková nemravná jednání a politicky nekulturní jednání byla předem kvalifikována jako trestná a tím aby byla splněna zákonná podmínka úmyslu při jejich spáchání (subjektivní stránka). Jakýkoliv předpoklad (presumpce) úmyslného jednání totiž připomíná bývalé praktiky vyšetřovatelů StB anebo SNB, kteří nic netušícím občanům, kteří v ničem nevybočili z dosavadních zvyklostí, tak dlouho &b