Zvyková zásada pravděpodobnosti (probability)

Mnohokrát již bylo poukázáno na to, že už přes deset let se podzákonné trestní řízení (zásada podzákonnosti) postupně mění v nezákonné trestní řízení experimentální, kdy jsou mnozí občané trestně stíháni na základě pouhých fantazijních představ policistů, kteří pokusně (experimentálně) vytvářejí obludné kauzy, manipulují s důkazy, úmyslně vyřazují důkazy nehodící se jejich vyšetřovacím verzím a své podivuhodné „nálezy“ se prostřednictvím státního zastupitelství snaží protlačit k soudu, aby tak zjistili, co je ještě možno označit za jednání trestné (tj. cíl experimentu) a co jim u soudu projde (testování tolerance k drzosti). Statistika zprošťujících rozsudků je v tomto směru alarmující. Kdyby však byli všichni státní zástupci pozorní, pečliví, předvídaví a hlavně kdyby znali vědomostní i osobní kvality jednotlivých policistů, věnovali by přezkoumávání spisového materiálu a policejním návrhům na konečné opatření (NKO) vysokou pozornost a včas by zastavili „rozlet“ policejních představ.

Neděje se to. Mnozí státní zástupci totiž z pohodlnosti a ze zvyku pouze opíší závěry NKO a v patřičné obžalobní úpravě je pošlou soudu. Mnohdy sice mají pochybnosti o tom, zda výsledky vyšetřování nepochybně potvrzují vinu obviněného, ale co by namáhali své myšlení? Vina je totiž podle nich pravděpodobná a posuzování zásady „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch) přece náleží až soudu. Jenomže i mnozí soudci jsou na myšlení pohodlní a důkazně nepodloženou obžalobu přijímají jako pravděpodobný popis objektivní reality („ono na tom možná něco je“). A přestože vinu obžalovaného (obžalované) považují pouze za pravděpodobnou, v odůvodnění svého rozhodnutí by to nikdy nenapsali, domnělou vinu označí za jistou a domnělého viníka alibisticky odsoudí s tím, že pokud se mu (jí) to nebude líbit, podá si odvolání a odvolací soud jim „dá rozum“ a návod, jak mají dále pokračovat. Někdy se však i odvolací soud začne řídit zvykovou zásadou probability (pravděpodobnosti), odvolání zamítne a tak to nezřídka pokračuje i celou řadu let, až nakonec některý moudřejší soud dojde k závěru, že vykonstruovaná vina nebyla ani pravděpodobná, celé dosavadní dokazování „stálo na vodě“ a jeho příčinou byly pouze bujné a tvořivé představy policistů, tolerované státními zástupci a posvěcené lhostejnými a lenivými soudci.

Byla by pošetilá domněnka, že náležitou osvětou lze vylepšit zanedbanou vzdělanost policistů, státních zástupců i soudců. Až na nepočetné výjimky totiž přeceňují své vědomosti a zkušenosti a jejich pýcha na své společenské postavení jim ani nedovolí vstřebávat vědomosti, o kterých nikdy nic neslyšeli. Takže se pokusme o obecné poučení.

„Každé soustavné poučení o čemkoli má vycházet z definice, aby bylo jasné, co se má stát předmětem filosofické úvahy.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

Probabilismus znamená pravděpodobnost. Tento pojem vznikl ve starověku a jeho autorem byl zakladatel řecké filosofické školy Střední Akadémie Arkesiláos z Pítany (asi 316-241 př.n.l.). Arkesiláos se snažil dokázat, že nic nelze poznat ani smysly, ani rozumem, a namísto jistoty poznání hlásal pouze jeho pravděpodobnost (probabilismus). Na Arkesiláa pak navázal zakladatel filosofické školy Střední Akadémie Karnaedés z Kyrény (asi 219-129 př.n.l.), který rozlišoval tři druhy pravděpodobnosti:

1. představy vzbuzující dojem věrohodnosti,
2. představy vzájemně se potvrzující,
3. představy ověřené zkouškou.

Pravděpodobnost tedy není jistota, ale pouhá tvořivá představa, která až v případě jejího ověření důkazem přestane být představou a změní se tak v jistotu. Tak dalece ovšem mnozí policisté, státní zástupci ani soudci nepřemýšlejí a k samolibé jistotě jim plně postačuje pouhá představa pravděpodobnosti. Trestněprocesní zásada materiální pravdy je přitom vůbec nezajímá.

Podle Karneada je pravdivé poznání rozumem a smysly problematické, neboť vždycky převažuje subjektivní názor. Při poznávání pravdy lze tedy vždycky dosáhnout jen určité míry pravděpodobnosti (od té nízké až k blížící se jistotě) a proto moudrý člověk se má raději zdržovat kategorického soudu. Na akadémické pojetí probabilismu pak navázali skeptici, jejichž patnáct argumentů (tropů) při tvoření kategorických závěrů by se mělo vyučovat (leč nevyučuje) na všech právnických fakultách. Prvních deset tropů pochází od skeptika Ainesidéma z Knóssu (1.stol.př.n.l.), a dalších pět od blíže neurčitelného skeptika Agrippy (1.stol.př.n.l.):

1. smyslové orgány všech živočišných druhů se liší a proto se liší i jejich možnost poznání pravé skutečnosti,
2. lidé se liší co do fyziologického a psychického založení,
3. smyslové orgány člověka vnímají tutéž věc jinak,
4. možnost poznání pravé skutečnosti je ovlivněna rozdílným tělesným a duševním stavem vnímajícího subjektu,
5. spolehlivost vnímání závisí na vzdálenosti, poloze a prostorových vztazích,
6. žádný vjem není zcela prostý vedlejších vjemů,
7. různé množství téže věci nebo látky má rozdílné účinky,
8. určování vzájemných vztahů mezi věcmi je vždy relativní,
9. rozdílné dojmy vyvolávají věci obvyklé a neobvyklé,
10. nic nelze spolehlivě tvrdit,
11. názory a mínění se mění,
12. nekonečný řetěz zdůvodňování je pochybný,
13. jakékoliv vymezení pojmu je možné jen ve vztahu k něčemu,
14. nesprávné je přijímání předpokladů, které se již nedokazují,
15. vzájemné dokazování je problematické, protože každý důkaz potřebuje ještě další důkaz, až se kruh důkazů uzavírá (důkaz kruhem).

Naše trestněprocesní teorie stojí na zásadě materiální (objektivní) pravdy a nezná termíny „předpoklad viny“, „pravděpodobnost viny“ ani „pravděpodobnost blížící se jistotě“. Přesto po více jak 2000 létech bylo filosofické pojetí pravděpodobnosti (zejména 10.tropu „nic nelze spolehlivě tvrdit“) praktickým zvykovým zneužíváním zpotvořeno do podoby „k jistotě a tvrzení stačí pravděpodobnost, aniž by bylo zapotřebí důkazů“. § 2 odst.5 stále ještě platného trestního řádu (zásada materiální pravdy) přitom říká:

„Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti které se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce i obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.“

Je pravdou, že tento dvaašedesát let starý relikt socialistického zákonodárství byl již při svém vzniku nešťastně formulován a umožňuje velice křivolaký výklad, neboť:

1. co je skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti?
2. co je pochybné, co je nepochybné, a podle jakých kritérií se to určuje?
3. může být nezbytnost pro rozhodnutí v rozporu s podstatnými okolnostmi případu?
4. jak lze prakticky zajistit rovnováhu „pečlivosti“ ve prospěch i neprospěch osoby, proti které se řízení vede, když i psychika mnohých policistů je nerovnovážná?

Přesto bylo toto zákonné ustanovení přes třicet let úspěšně používáno, neboť kázeň

a zodpovědnost orgánů činných v trestním řízení byly podstatně vyšší než je tomu dnes, a zprošťující rozsudek byl na tehdejší prokuratuře považován za mimořádnou událost, která se podrobně rozebírala na pracovní poradě. Jako tehdejší dopravní prokurátor a specialista pro havárie, požáry, důlní nehody a hospodářskou kriminalitu jsem sice podal přes 2000 trestních žalob (připouštím, že asi 500 z nich byly důkazně velice jednoduché trestné činy opilství podle tehdejšího § 201 trestního zákona), avšak nikdy by mne ani nenapadlo opřít svá tvrzení o vině o její pouhou pravděpodobnost. Pouze jednou jsem se setkal s velice komplikovanou dopravní nehodou, při které přecházející chodkyni nejprve srazilo jedno auto a přerazilo jí obě nohy, a poté ji ležící přejelo další auto a rozlomilo jí hrudník a pánev. Následovala smrt a problém, který z řidičů ji usmrtil. Moje tehdejší domněnka (verze) byla taková, že smrt byla pravděpodobně způsobena tlakem pneumatik (tlaková zranění), a nikoli nárazem (nárazová zranění). Soudní lékařka tehdy řekla, že s pravděpodobností hraničící s jistotou tomu tak opravdu bylo, ale s naprostou jistotou to říci nemůže. Oba řidiči proto byli obžalováni a poté i odsouzeni pouze pro těžké ublížení na zdraví, neboť nikomu z nich nebylo možno s naprostou jistotou prokázat způsobení smrti. Pravděpodobnost tedy není jistota a bez jistoty soudit nelze.

Jen málokteří policisté, státní zástupci a soudci mají nejen potřebné znalosti a zkušenosti, ale i vypěstovaný cit pro posouzení spolehlivosti (validity) opatřených důkazů. Stěží pak nalezneme alespoň jediného, který by znal oněch patnáct výše uvedených skeptických argumentů a dokonce který by s ohledem na 1.-6. skeptický argument věděl, že nejslabším článkem důkazního řízení je svědecká výpověď. Proto se tak často stává, že v průběhu trestního řízení jsou „jisté“ svědecké výpovědi zpochybňovány a vyvraceny jako „nejisté“ a jsou odstraňovány rozpory mezi výpověďmi svědků, kteří ovšem popisovali pouze to, o čem s ohledem na své momentální fyzické i psychické schopnosti a postavení na místě činu byli přesvědčeni, že to skutečně viděli a slyšeli (byli si tím jisti). Nezřídka pak byli sami udiveni a znejistěni, když dalším podrobným dokazováním byli usvědčeni z omylu.

Trestní řízení vždycky vážně zasáhne do života všech zúčastněných osob. Právě proto musí být důkazní řízení precizní a přesvědčivé, musí vést ke spolehlivému zjištění objektivní (materiální) pravdy a nesmí v něm být prostor pro pochybnosti ani pro pravděpodobnost. Zásada „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) by proto měla být používána pouze výjimečně a nikdy by se neměla stát běžným jevem. Změnila se však nejen doba, ale i praxe policistů, státních zástupců a soudců. Právě s ohledem na závažný pokles úrovně jejich přístupu ke zjišťování materiální pravdy by měl § 2 odst.5 trestního řádu obsahovat mnohem více tuhých (kogentních) formulací, zejména slov „musí“ anebo „jsou povinny“. Pokud tak v novém trestním řádu učiněno nebude, pak mnozí policisté, státní zástupci i soudci budou nadále postupovat podle svých vlastních mimoprávních, alibistických a nepoctivých profesních zvyklostí, a to až do té doby, dokud jejich svévole nebude přísně trestána ztrátou funkce i společenské prestiže. Jiné cesty totiž není, neboť bez individuálně i generálně výchovného postihu původců křivení práva se tyto nezákonné praktiky jejich opakovaným užíváním utvrdí a stanou se mlčky trpěným obyčejem, který bude stále těžší prolomit. Nepotrestaná zvůle totiž spolehlivě vede k jejímu rozvinutí a upevnění.

„Lid má bojovat o zákon jako o hradbu.“

„Zpupnost je nutno více hasit než požár!“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Mimoprávní, zvyková a skrytě trpěná zásada probabilismu je nejen ukázkou zanedbaného vzdělání na právnických fakultách, ale i postupujícího a obecně nebezpečného právního rozvratu a nihilismu, který je z důvodu prohlubující se všeobecné nedovzdělanosti dlouhodobě politicky tolerován. Jako první by se měli probudit ministr vnitra, policejní prezident, ministr spravedlnosti a nejvyšší státní zástupce, neboť rozklad právního vědomí občanů a trýznivý pocit právní nejistoty ohrožují samotné základy státu.

„Bez nejvyšší spravedlnosti nelze vůbec řídit stát.“

(Marcus Tullius Cicero)

V Plzni dne 17.5.2023