„…člověk má být tím, co je, a ne tím, co není…“

Zvyky, obyčeje, tradice a místní i skupinové morálky byly vždycky základem každé lidské pospolitosti. Zastáncům nových a „svobodomyslně sexuálních“ společenských pořádků se to sice nemusí líbit, ale je tomu tak. Jakékoliv projevy netradičního chování proto byly vždycky přijímány s nelibostí nebo s odporem a nezřídka byly trestány vyhnanstvím anebo i smrtí. Lidé byli vždycky konzervativní, neměli rádi odlišnosti anebo výstřednosti a v oněch pradávných dobách by se nikdo ani neodvážil takové chování obhajovat anebo schvalovat. Etnografové to u primitivních přírodních etnik vidí dodnes. Pokud se tedy rozzáření přívrženci hnutí LGBT domnívají, že se jim během jedné anebo dvou generací podaří zásadně změnit tisícileté zvyklosti, pak je to představa hluboce naivní. Mnozí z nich totiž svůj sexuálně vyčerpávající způsob života nezvládnou a nedožijí se dlouhého věku (o tomto nebezpečí pro tělo i psychiku věděli již ve starověku), avšak ti ostatní (pokud jim zbyl zdravý rozum) se postupem času posunou do starší generace a až změní i svoji hierarchii hodnot, budou stejní konzervativci, jakými dnes opovrhují.

Začněme tedy starověkem – jmenovitě těmito slovy jednoho z nejproslulejších čínských filosofů Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.):

„Znaky nepořádku a neklidu jsou tyto:

lidé nosí přepychové oděvy,

muži se zdobí jako ženy,

mravy jsou nevázané,

lidé jsou zaměřeni pouze na zisk,

jejich činnost je neuspořádaná,

zvuky a hudby nepřístojné,

lidé nezachovávají zákony slušnosti,

starají se jen o vnější krásu a o udržování své existence,

nezachovávají pořádek.“

Je to sice neuvěřitelné, ale kdyby tato slova pronesl v současnosti, byla by stále aktuální. Jako by předběhl dobu o 2 300 let – a jak kdysi o takových lidech pravil Jan Werich, „mohl by tady ještě 450 let bejt a stále by měl co říct, zatímco nyní je mezi námi spousta třicetiletejch, kteří už tady 450 let nemuseli bejt!“). O téměř 400 let dříve pak zakladatel taoismu Lao-c´ (asi 7.-6.stol.př.n.l.) pronesl tato slova:

„Svět je živoucí věc,

do níž nelze zasahovat.

Kdo do něj zasahuje, ničí jej.

Kdo po něm sahá, ztrácí jej.

Proto tedy povolaný:

vyhýbá se přílišnému,

vyhýbá se výstřednímu,

vyhýbá se krajnostem.“

V polovině 2.tisíciletí př.n.l. se v Indii ve védských dobách vytvořily dvě důležité věroučné a společenské teorie – teorie o věčném koloběhu životů (samsáru) a teorie o společenském rozdělení lidí na kasty (původně označované jako varny). Základem těchto teorií byla věroučná představa (nespojená s žádným božstvem!), že celý vesmír, příroda i lidský svět podléhají věčnému, přesnému a neměnnému řádu (dharmě), každý vesmírný, přírodní anebo společenský jev má svoji spravedlivou příčinu a tomuto řádu podléhá i každá individuální lidská existence. Nic se tedy neděje samoúčelně a nicotný člověk tedy nejenže nemá možnost tento řád měnit, ale ani se o to nesmí pokoušet, neboť jinak na sebe ve svých příštích znovuzrozeních přivolá těžké karmické následky.

Vysvětlující poznámky:

Podle staroindické védské věrouky, kterou částečně převzal i buddhismus, džinismus a hinduismus, je karman je karmicky plodný čin, který v tomto životě, v příštím životě anebo v některém z příštích životů přináší spravedlivé (vyvažující) následky (odměnu anebo trest). Proto se lidé rodí jako muži nebo ženy, silní nebo slabí, chudí nebo bohatí, krásní nebo oškliví, zdraví nebo zmrzačení apod., a dokonce i jako hermafrodité anebo lidé s nejasnou sexuální orientací. Ve všem byla hledána příčina, přičemž vesměs šlo o tvořivou činnost představ. Tato věrouka však byla úspěšná pro její silnou mravní motivaci. Pokud tedy někdo chtěl ukončit koloběh svého strastného znovuzrozování, nejenže musel konat samé dobré skutky, ale nesměl na nich ani ulpívat a nesměl proto očekávat vděk, chválu ani odměnu. Takové nezištné skutky jsou v této věrouce označovány jako akarmany, tj. činy karmicky neplodné, které nejprve vedou k dosažení nirvány za života (saupádisésanibbánam), poté nirvány na rozhraní života a smrti (anupádisésanibbánam) a po smrti těla i ke smrti duše a k úplnému rozplynutí ve vesmíném duchu (Absolutnu – tj. věčná smrt). Tato klasická buddhistická věrouka byla až v pozdějších staletích zdeformována v naivní představu o nirváně jako věčné blaženosti, ačkoliv nirvána po smrti (věčná smrt) je bezpocitová.

Védská věrouka o věčném koloběhu životů doputovala asi v 8.stol.př.n. s kupeckými karavanami až do Malé Asie, kde se stala základem starořecké mysticko-náboženské společnosti orfiků. Od nich tuto věrouku převzal Pýthagorás z přilehlého ostrova Samu (asi 580-500 př.n.l. – byl tedy současníkem Buddhy – asi 563-483 př.n.l.), který z ní vytvořil věrouku o putování identických životů (metempsychóze). Základní rozdíl mezi metempsychózou a buddhistickou věroukou o věčném koloběhu životů (samsáru) spočívá v tom, že při putování životů putuje ze života do života stále stejná duše (a to mužská i ženská), zatímco při buddhistickém znovuzrozování do nové životní existence je duše stejná i jiná - tj. opakovaným znovuzrozováním se mění a je obohacena anebo ochuzena o nové životní kvality v závislosti na mravní kvalitě předcházejících činů (karmanů).

Základem této pečlivě propracované a mravoučně motivační věrouky byla nejen tisíciletá pozorování vesmíru, přírody a lidského chování, ale i tvořivá činnost představ a vymýšlení souvislostí. Není to tedy náboženství a v žádném náboženství (včetně ideově příbuzného hinduismu) také nic takového nenajdete. Zkuste si jen pečlivě přečíst celou Bibli i Korán a při srovnání s touto věroukou vás nutně překvapí nejen naprostá absence věroučně logických konstrukcí, ale i intelektuální chudoba. Základem těchto knih totiž není rozum, ale emoce, což ostatně odpovídá úrovni prostředí, ve kterém vznikly.

Starověcí vědci, filosofové, astronomové i matematici neměli o vesmíru a přírodě ani zdaleka takové znalosti, jaké mají současní vědci. Na druhé straně však naprostá většina současných lidí o těchto jevech a dějích neví ani tolik, kolik o nich věděli lidé před tisíciletími, a dokonce ještě věří v placatost Země a v geocentrismus, ačkoliv tyto bludné představy byly vyvráceny již před více jak 2 500 léty. „Inteligence na celé planetě je konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá“ (Murphyho zákony). Nikdo však nemohl znát všechno a proto z „vědění o nevědění“ vyplývalo i podřízení se „řádu všech věcí“.

„Jediné je moudré – znát myšlenku (logos), která všechno veskrze řídí!“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.; tj. současník Pýthagory i Buddhy)

Okrajová poznámka:

Hérakleitův pojem „logos“ má ve starořečtině asi čtyřicet možných významů, podle toho, v jakém kontextu je použit. Tento konkrétní výrok je přitom obsahově ateistický, neboť nehovoří o Bohu, ale o jakési neidentifikovatelné všeřídící myšlence. O pět set let později si však křesťanští teologové Hérakleitovy „pohanské myšlenky“ přisvojili, z logu učinili součást své věrouky a označili jej za Ježíše Krista jako prostředníka mezi Bohem a lidmi. Srovnávací studium je ostatně i dnes spolehlivou metodou k odhalení plagiátu.

„To, co se děje bez účasti člověka,

i to, co člověk získává bez svých přání,

představuje činnost Nebe.

Velké umění tkví v tom,

nesnažit se nahradit činnost Nebe vlastní aktivitou,

a velká moudrost zase v tom – nepřemýšlet o tom!“ (Sün-c´)

Vraťme se však do naší zmatené současnosti. Mnozí přívrženci současných emočně i sexuálně rozevlátých směrů sice okázale prezentují svoje sympatie k buddhismu, avšak jejich neznalost základních věroučných pojmů a zejména přísné buddhistické kázně vzbuzuje posměch. Oč méně však vědí, o to jsou hlasitější a agresivnější. Na všechno mají právo – muži se nejen zdobí, ale i chovají jako ženy, ženy se chovají agresivně jako muži, muži se předělávají na ženy a ženy na muže a kdyby bylo možno pohlaví měnit jako šaty, chtěli by okusit obojích sexuálních požitků a pak to opět vrátit zpět. A stále nebudou spokojeni, neboť již Buddha pravil, že veškeré touhy a žádostivosti nemají hranic a jsou příčinou rozmanitých strastí. Očekávání obrovského emočního prožitku je totiž pouhou představou nevýslovné slasti, zatímto zklamání je trpkou realitou strasti. Každý psycholog vám totiž potvrdí, že i představy sexuálních požitků jsou vždycky barevnější a slastnější než realita.

„Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.

Když na zmatené časy narazí a ty časy zmateností označí jeho mravy,

stává se člověkem, který nízkost násobí nízkostí a zmatenost zmateností.“ (Sün-c´)

„…chorá duše stále bloudí,

nedokáže trpět, snášet,

nikdy nepřestane toužit.“ (Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

„Co je však ničemnější a hanebnější než zženštilý muž?“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Tusculské hovory)

„Co však ti, kteří se nechávají unést chtivostí peněz nebo touhou po rozkoších? Jejich duše je tak zmatena, že nemají daleko k šílenství.“

(Marcus Tullius Cicero – Tusculské hovory)

„Přirozenost žen se nezměnila, ale byla udolána: protože se vyrovnaly mužům nevázaností, vyrovnaly se jim i tělesnými potížemi. Ponocují stejně jako oni, pijí stejně jako oni, soupeří s nimi v tělesných cvičeních i v pití neředěného vína, stejně jako oni vracejí ústy jídlo požité přesmoc a dáví do poslední kapky vypité víno, stejně jako ni olizují sníh pro osvěžení rozpáleného žaludku. Ani ve smyslnosti si s muži nezadají.

Neřestmi se připravily o výhody svého pohlaví, a protože odložily ženskost, byly potrestány mužskými chorobami.“

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; Pětadevadesátý list Luciliovi)

Seneca byl dalším ze starověkých filosofů, kteří by tu mohli klidně být ještě 1000 let a stále by měli co říci - na rozdíl od mnohých současných „filosofů“ a „geniálních politiků“, kteří se pokoušejí trousit moudra, ale chovají se jako hlupáci. Ostatně samotný Seneca (mimochodem svého času jeden ze dvou regentů římské říše a tudíž nejmocnější muž Říma) napsal, že si je jist, že ještě po dvou tisících letech budou lidé s potěšením číst jeho knihy. A měl pravdu, neboť (opět slovy Jana Wericha, byť v souvislosti se Shakespearem): „byl to génius už v době, kdy to slovo ještě nebylo obnošený!“ Kdo stále ještě nepochopil účel řečeného, nechť se ještě zamyslí nad těmito slovy Sün-c´:

„Nádhera Nebe je v jeho průzračnosti,

nádhera Země je v její hýřivosti,

nádhera člověka je v jeho dokonalosti.“

A teď se podívejte kolem sebe! „Koho vědomosti jsou neúplné, nedojde nikdy hloubky poznání Dokonalého Člověka!“ (Sün-c´). Buddha také usiloval o dosažení Osvobozujícího Poznání (bódhi) a před ním i po něm to byly desítky filosofů, kteří shodně pochopili, že smyslem lidské existence je žít v souladu s přírodou i s „myšlenkou, která všechno veskrze řídí“, konat dobré skutky, nevzpěčovat se přírodě, nepovyšovat se nad ni a neškodit jí. Všichni tito moudří lidé se pokoušeli získat vlastnosti Dokonalého Člověka (v buddhismu Páramitó) nejen intenzivním studiem a pozorováním, ale i přísnou sebekázní, nezřídka hraničící až s trýznivou askezí. Žádný ze současných „sexuálních volnomyšlenkářů“ by mezi nimi neuspěl, neboť jejich životní cíle jsou mělké a způsob života mnohdy pohoršující. Takové chování se sice krátkodobě projevovalo i ve starověku (zejména mezi římskými epikurejci), ale nikdy se nestalo ustáleným způsobem chování, ani když sexuální nevázanosti podlehli samotní císařové Tiberius, Caligula, Nero aj.

Všichni starověcí filosofové by shodně řekli: „Nikdo nemá právo měnit své životní předurčení! I když se muž cítí jako žena a žena jako muž, musí splnit svůj životní úděl, který mu určila myšlenka, která všechno veskrze řídí!“ Muži i ženy sice mohou vyniknout (a také vynikají) i v profesích přisuzovaných tradičně opačnému pohlaví, ale „všeho s mírou!“ „Když člověk je, tak má koukat, aby byl. Když člověk kouká, aby byl, a je, tak má být tím co je a ne tím, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ (Jan Werich).

Buddhisté by řekli, že smyslem lidského života není pouhé bytí, tj. toužení po fyzické existenci (bhava-tanhá; pud sebezáchovy), rozvoji a uplatnění v životě (vibhava-tanhá; pud po uznání a uplatnění) a sexuálních požitcích (káma-tanhá; pud pohlavní), neboť nic z toho nemá pozitivní karmické účinky. Pozitivně společensky účinné a karmicky plodné jsou totiž pouze dobré skutky, které lze činit v jakémkoliv lidském těle. Pokud se tedy takto chováme, nežijeme zbytečně – na rozdíl od těch milionů lidí, „kteří už tady 450 let nemuseli bejt!“. Nežijeme tedy pouze pro své vlastní požitky, ale ve prospěch jiných. „Takový je úděl moudrých!“ Že se lidstvo skládá z miliard nevědomých a nerozumných blbců tedy není dílem přírody, ale dílem pyšných lidí, kteří jen na osobní prospěch hledí.

„Kdo se zbavil žádostí, vidí tajuplnou hlubinu.

Kdo se nezbavil žádostí, vidí omezené věci.“ (Lao-c´ - Tao-te-ťing)

„Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.

Když nedostane učitele a zákona, stává se člověkem,

který jen na osobní prospěch hledí.

A lidská ušlechtilost nepronikne k nitru člověka,

když ji nebude výchovou získávat.“ (Sün-c´)

Připusťme, že Příroda je samořídící myšlenkou, která funguje nezávisle na lidském myšlení i vůli a „všechno veskrze řídí“. Naši prapředci se s ní nejrůznějším způsobem pokoušeli navázat kontakt – askezí, meditací, mystickou extází anebo i drogami. Pokud se to někomu podařilo, nikdo z „takto Probuzených“ (Tathágatů) nedokázal tento prožitek (samádhi) vysvětlit a k jeho dosažení napsat návod. Po celá tisíciletí proto jako základní výchozí metody zůstaly pouze sebepoznání a přísná sebekázeň - a jak je patrno, ani současné pyšné a technicky vyspělé lidstvo není schopno tuto očistnou cestu podstoupit.

„Jen statečným a dlouhodobým soustředěním sil pronikneš na práh poznání Cesty Tao!“ (Sün-c´)

Protože se lidstvu ani po těch tisíciletích nepodařila komunikace s přírodní inteligencí, ve své pýše si stvořilo inteligenci umělou, v naivní představě, že ji jako Stvořitel bude moci plně ovládat a ona mu bude sloužit. A náhle nastalo překvapení – vytvořili jsme sice jinou úroveň inteligence, avšak ta (možná) také bude chtít všechno řídit a navíc nebude mít mravné lidské city, tj. smysl pro spravedlnost, slušnost, uvážlivost, lidskost, laskavost, soucitnost apod. Co kdyby se jednou této „dokonalé“ umělé inteligenci podařilo to, co se za celá tisíciletí nepodařilo lidstvu – tj. navázat mimosmyslový kontakt s přírodní inteligencí? Co kdyby pak společně vyhodnotili lidskou existenci za škodlivou a zcela zbytečnou? Nepodceňujme tuto futurologickou vizi, vůbec totiž ještě nevíme, na jaké úrovni funguje inteligence přírodní, natož inteligence umělá – a co by dokázaly spolu? Tento fantazijní scénář budoucnosti je totiž opravdu možný.

O Vesmíru i Přírodě toho sice víme ještě málo, ale o lidech už toho víme více než dost – a nic pěkného to není! Nepředělávejme proto svoji přírodní přirozenost, nehrajme si na Stvořitele, nevypínejme se k Nebesům, zvolněme své kroky (nikam totiž nespěcháme!) a važme svá slova i své činy. Je to nejen cesta k Probuzení, ale i ke smyslupné lidské existenci.

„Kdo stojí na špičkách, nestojí pevně.

Kdo dělá dlouhé kroky, nekráčí nejrychleji.“ (Lao-c´ - Tao-te-ťing)

V Plzni dne 16.3.2024